ZAMYŠLENÍ NA 22. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: CELÝM SRDCEM

3. 9. 2018

Zřejmě si ani neuvědomujeme, od čeho všeho jsme osvobozeni tím, že máme „Boha tak blízko“ (srov. Dt 4, 7).

Klanění se modlám s obavou, abych nějakou neurazil či nevynechal, dokola mytí nádob, postelí…To připomínám jen to, co je v dnešních čteních. Přichází mi přitom na um jedna současná pověra, s níž se často setkávám i mezi věřícími – klepání na dřevo. Lidé něco pochválí, že se jim daří, a hned dodávají: „Musím zaklepat na dřevo.“ (A někdy si přitom klepou na čelo…) Dobrá blbost, že? Jakoby nás nějaké klepání na dřevo mohlo uchránit před zlem. Namísto toho bychom měli vždy říkat: „Bohu díky, daří se mi,“ a tak vydávat svědectví o své víře… Ale to jsem trochu odbočil.

Mít Boha nablízku, mít ho za přítele znamená žít a jednat tak, abych naše přátelství nenarušil, nedej Bože nezničil. S přítelem si rád povídám, nemám problém poprosit ho o pomoc (vzpomínáš si na podobenství o neodbytném příteli v 11. kapitole Lukášova evangelia?), Jsem vždy ochoten pomoci mu, odprosit či odpustit v případě konfliktu či selhání… A přesně totéž platí v přátelském vztahu s Bohem. Jistě, ten vztah má i jiné rozměry než jen přátelství, neboť je tam také úcta, klanění se, chvála, ale klanět se Bohu bez přátelství s ním lze těžko nazvat křesťanstvím a velmi se to může stát modloslužbou, pověrou… Boha miluji a on miluje mě, proto jsme přátelé.

Nedávno jsem četl rozsáhlý komentář k proroku Ozeášovi. Součástí jeho poselství byla výčitka Izraelitům, že bohoslužba, kterou konají v chrámu Pánu, je ve své podstatě bohoslužbou Baalovi. Navenek dělali vše tak, jak bylo předepsáno, ale problémem bylo srdce. Jejich srdce byla daleko od Pána. Proto prorok jejich bohoslužbu nazval smilstvem a modlářstvím.

Čím víc jsem ten komentář četl, tím více se ve mně vynořovala myšlenka na to, jak prožívám mši, jak prožívám modlitbu, s jakým srdcem píšu tyto zamyšlení. Kde je mé srdce? Kdyby někdo viděl do mého nitra, nenazval by mě pokrytcem? A Bůh přece vidí do mého nitra. Jaké pojmenování mi dnes dává? Jsem pro něj přítel? Nebo jsem pro něj pokrytec?

Je skvělé vědět, že Bůh je mi nablízku. Ačkoli to pro mě znamená nejednou tvrdě bojovat, abych nezůstal jen u vnějších úkonů zbožnosti, ale abych do každého vkládal celé své srdce. Nechci být pokrytec, nechci být modloslužebník.

Milovaný Bože, požehnej!

Zpět na titulní stránku