ZAMYŠLENÍ NA 18. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: ČÍM SE SYTÍŠ?

Dnes začnu svatým Pavlem: „Už nežijte, jak žijí pohané, v marnosti svého smýšlení“ (Ef 4, 17).

Víš, jaké je to smýšlení? „Jejich bohem je břicho“ (Flp 3, 19). Vše se točí jen kolem „mít a užívat“.

Příkladem toho jsou i Židé v dnešním prvním čtení a také v evangeliu. Ti první reptají, protože nemají co jíst. Jejich jednání je v podstatě přirozené, vždyť ještě nedávno měli v Egyptě plné hrnce, ale vzdali se jich a odešli do nejistoty. Když jim Bůh dal manu, sbírali ji, sytili se jí, ale dostávají se do bodu, když jim to nestačí: „Není chleba, není voda! A tento bídný pokrm se nám už protiví“ (Num 21, 5). Rozumíš? Na chléb z nebe řekli, že se jim protiví!

A v evangeliu? Nešli za Ježíšem proto, že viděli znamení, ale proto, že se najedli. Zdarma. Chtěli takový skvělý život – mít koláče bez práce. Přitom znali skutečný význam many – že to byl chléb z nebe. Vždyť se na to odvolávali: „Naši otcové na poušti jedli manu, jak je psáno: ‚Dal jim jíst chléb z nebe‘“ (Jan 6, 31). Chtěli však jen něco podobného: „Co nám dáš ty?“ Neviděli „za“. Viděli manu, ale neviděli Boží dar.

Proto je velmi nutné často si obnovovat víru v reálnou přítomnost Krista v Eucharistii. Vidět „za“ kousek oplatku. Vidět Boží dar, kterým je sám Bůh. „Co nám dáš ty?“ „Já jsem chléb života“ (Jan 6, 35).

Kolik nevědomosti i dnes vládne mezi katolíky! Je to vidět neděli co neděli při každé mši, když mnozí nepřijímají Chléb života. Jistě, někteří nemohou (například rozvedení, kteří žijí s novými partnery), ale kolik jich může, ale nepřijímají.

Proto je velmi důležité znovu a znovu opakovat, že Eucharistie není kus chleba, ale živý Bůh. Že svaté přijímání není snězení nějakého posvěceného oplatku, ale sjednocení se s Bohem. Že je to závdavek věčného života.

Proč tolik katolíků nechce žít věčně?

V této věci je nesmírně důležitá úloha kněží, ale i rodičů. Ne dokazovat přítomnost Krista v Eucharistii, ale ohlašovat ji. Nezdůrazňovat povinnost účasti na mši, ale vyzdvihovat privilegium sycení se Bohem. Dokonalost nespočívá v tom, abychom nehřešili, ale abychom v hříchu nezůstávali a vždy udělali všechno proto, abychom se mohli spojit s Ježíšem v Eucharistii. Bůh nás tak bude proměňovat v sebe. Co víc potřebuji?