ZAMYŠLENÍ NA 17. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: JAK DOBRÝ JE PÁN!

Každé tři roky nám o prázdninách nabízí Církev v liturgických čteních letní kurz Eucharistie.

V liturgickém roce B se totiž přerušuje kontinuální čtení Markova evangelia a od 17. do 21. neděle v mezidobí se čtou texty ze 6. kapitoly Janova evangelia o Eucharistii. K nim jsou v prvním čtení vybrané skvělé úryvky o nasycení hladových či skleslých a unavených lidí. Ale je jasné, že nejde jen o nasycení těla. Mnohem více jde o pokrm pro celého člověka – tedy pro tělo i pro duši. Poslední z těchto nedělí je ostatně přímou výzvou nanovo se rozhodnout žít pro Boha – a tuto schopnost žít pro Boha nám dává „požívání“ Eucharistie. „Já a můj dům, budeme sloužit Pánu“ (Joz 24,15). „Pane, ke komu bychom šli?“ (Jan 6,68).

Specifickou kapitolou těchto nedělí jsou žalmy, které jsou vybrány jako odpověď lidu na Boží slovo. Dnes je to žalm vyznání víry, že „Pán otevírá svou ruku a dobrotivě sytí vše živé“. Pak to bude žalm prosby o nasycení: „Pane, dej nám chléb z nebe.“ A zvláštností dalších tří nedělí bude to, že se bude zpívat vždy z textu 34. žalmu s responsoriem: „Okuste a vizte, jak dobrý je Pán.“

Proč takový kurz Eucharistie pravidelně potřebujeme? Neboť v dějinách Církve bylo období, kdy muselo vzniknout církevní přikázání, které dodnes nebylo zrušeno: „Alespoň jednou v roce… ve velikonoční době přijmout oltářní svátost.“ Jak moc ochladla láska k Ježíši! Vždyť Eucharistie není nějaký přeměněný chléb, ale sám Ježíš. Tím, že ho požíváme, proměňujeme se na něj a postupně prožíváme svatost, kterou bez Ježíše nemáme šance mít. Ale kolik lidí – i pokřtěných – na to nemyslí, neví o tom, nezná pravdu o Eucharistii. Proto nám Církev znovu a znovu opakuje základní pravdy o Chlebu života.

Kéž by všichni kazatelé využili těchto pět nedělí na vydávání svědectví o lásce k Ježíši přítomnému v Eucharistii. Kéž bychom si všichni v tomto čase našli každý den deset minut na to, abychom je trávili v adoraci před Oltářní svátostí.

A nezapomeňte – jde o tajemství Boží přítomnosti, které nevyžaduje vysvětlování či spekulování, ale prožívání.

Říká se, že v spišské diecézi ještě před druhou světovou válkou jistý profesor ze Spišského semináře šel během prázdnin na faru ke kamarádovi knězi. Ten se zaradoval a poprosil ho, aby měl v neděli kázání. Kázání bylo. O Eucharistii. Pan profesor se přes půl hodiny snažil dokázat reálnou přítomnost Krista v Oltářní svátosti. Ale zamotal se a skončil celé dokazování tak nějak nemastně-neslaně. Pan farář po kázání vyšel mezi chlapy a jeden z nich mu říká. „Pane faráři, nikdy jsem nepochyboval o tom, že Pán Ježíš v Eucharistii je. Ale když takový moudrý a učený kněz neumí dokázat, že to tak je, tak já už ode dneška nevěřím.“ Pan farář viděl, že je zle. A tak nejbližší neděli vystoupil na kazatelnu a měl jiné kázání o Eucharistii: „Drazí věřící. Ježíš v Eucharistii je, nebo není. Tedy tam je. Amen.“

Pán Ježíš v Eucharistii je. Naším úkolem je být s ním. Sytit se jím. Milovat ho.