Chceme být vítězi s Kristem nebo nad koronavirem

Velikonoční zamyšlení

Letos prožíváme velikonoce v podobě, v jaké je u nás neprožívali věřící ani ve válečných časech. Kromě přechodu fronty nebo bombardování mohli věřící vždycky aspoň do kostela na bohoslužby přijít. V dnešní mimořádné situaci ale máme aspoň jiné možnosti, jak se k prožívání bohoslužeb připojit díky nejrůznějším přenosům.

Nacházíme se v době, kdy se celý svět zaměřil na to, jak se bránit šíření koronaviru. Mě to přitom vedlo k úvaze, jak se světem šíří od počátku lidských dějin jiná zhoubná nákaza, a to nákaza hříchu. Tato nákaza se také šíří zcela nekontrolovaně. Někoho postihuje víc, někoho méně a někoho i smrtelně. Právě kvůli této nákaze přichází Ježíš Kristus na svět, aby ukázal, že jedině on jako Spasitel má moc epidemii hříchu vzdorovat.

Podobně jako dnes celý svět hledá účinný prostředek proti koronaviru, bylo třeba najít účinný lék především proti nákaze vedoucí k věčné smrti. Tímto prostředkem proti silám zla a smrti se stala Ježíšova oběť na kříži a její účinek spočívá v moci a síle Boží lásky. Svým vzkříšením Spasitel dokázal, že cesta oběti a lásky přemáhá smrt a každému z nás otevírá cestu k věčnému životu. To je hlavní obsah Velikonočních svátků. Protože Ježíšova oběť je obětí z lásky k nám, dává nám zvláštním způsobem hlavně účast na mši svaté a svaté přijímání přístup k tomu, abychom v síle Boží lásky odolávali zlu, které by se v nás chtělo zabydlet.

Pán Ježíš se nespokojil s tím, že třetího dne vstal z mrtvých, aby ukázal, že on má tu moc překonat působení hříchu i samotnou smrt. On se nám vydává do rukou pod podobou chleba a vína, abychom v něm samotném měli zdroj síly, která i v našem životě může překonat každou hrozbu smrti. Tuto sílu v sobě můžeme obnovovat při každém svatém přijímání, pokud k tomu máme odpovídající víru a nechodíme k přijímání jenom proto, že to patří k náboženským zvyklostem.

Kdo takto s vírou přijímá Krista, ten dobře ví, že takové věci, jako je koronavirus, se bát nemusí. Zlo, které vede k naší skutečné smrti, je jedině to zlo, kterému sami dáme průchod svými hříchy. Před takovým zlem, které by nás okradlo o život s Bohem, nás On chce chránit v každém případě. To je ohrožení, kterého by se lidé měli bát nejvíce. Proto jedině skrze své osobní spojení s Kristem si můžeme chránit život, který směřuje k věčnosti.

Samozřejmě, že u Boha nacházíme pomoc i pro ochranu našeho pozemského života. Jenže kdy, v čem a jakou ochranu, nám Bůh nabídne, to už musíme nechat na jeho modrosti a prozřetelnosti. Musíme brát v úvahu, že ochranu věčného života nám Bůh nabízí naprosto vždycky. Ale náš pozemský nebude ochraňovat neustále, protože nás přece jednou chce přivést k sobě. Musíme nechat na něm, u koho uzná, že už může odejít na věčnost dřív a kdo si musí počkat déle. Takový je pohled na věc ve světle velikonoční naděje i s tím, že rovněž koronavir v tom může mít svoji roli.

Samozřejmě, že naše víra může hrát roli i v tom, když Bohu svěřujeme ochranu svého pozemského života. Zvláštní říklad najdeme třeba u sv. Jana Sarkandera. Letos je to 400 let, co byl tento světec v Olomouci umučen. Bohužel plánované oslavy se teď nekonají. Ten, když chtěl uchránit Holešov před drancováním polského vojska, vyšel s věrnými katolíky v průvodu před město a v monstranci nesl v čele Nejsvětější svátost.

Víme, že hordy tzv. Lisovčíků se při svých nájezdech nezastavily před ničím. Jenom před eucharistickým průvodem se zastavily a Holešov ušetřily. Když kvůli koronaviru nastal zákaz účasti na bohoslužbách, ptal jsem se v modlitbě a rozjímání Pána Boha, co teď mám vlastně dělat. Tehdy jsem si vzpomněl na Jana Sarkandera a nechal se jím inspirovat. Večer už za tmy jsem vzal do pouzdra ze svatostánku Ježíše přítomného ve svaté hostii a vypravil se s ním před Vracov směrem na Kyjov na znamení důvěry, že Pán má moc ochránit nás od šířící se nákazy. Odtud jsem prosil o ochranu a žehnal naší obci. Protože ale Vracov má tři různé příjezdy, druhý večer jsem vyšel směrem na Bzenec a třetí na Vacenovice. Noa protože mám na starost ještě Vlkoš a Skoronice, další večer jsem vyšel s Nejsvětější svátostí před kostel a aspoň na dálku žehnal těmto obcím.

Pochopitelně nemohu nijak dokázat, jaký to mělo účinek, a o to také vůbec nejde. Důležitým projevem naší víry je svěřit Bohu naše životy a dát mu plnou důvěru, že on nás ochrání anebo dá potřebné síly, abychom obstáli v tom, co přijde. Teprve s takovou vírou mají Velikonoce smysl. Chceme oslavit, že Ježíš je jediný vítěz nad smrtí, a když se ho budeme držet, pak máme jistotu, že se toho jeho vítězství můžeme zúčastnit.

Bohužel se dnes většina věřících kvůli současným opatřením ke svatému přijímání nedostane a musí se spokojit pouze s duchovním přijímáním. Myslím ale, že i to má něco do sebe. Každý věřící si teď může uvědomit, jestli účast na mši a přijímání eucharistie pro něj je něčím, co mu teď opravdu chybí. Pokud si někdo uvědomuje, že sledování bohoslužeb na obrazovce mu v podstatě stačí, mělo by to pro něj být výzvou, aby se snažil víc objevit, proč Pán Ježíš svátost svého Těla a Krve ustanovil.

P. Josef Zelinka