Promluvak k 4. neděli postní

16. 3. 2021
RADUJME SE Z PŘÍSLIBU SPÁSY

2 Kron; Ef 2, 4 – 10; Jan 3, 14 – 2

Čtvrtá neděle postní umožňuje využít růžovou liturgickou barvu, která vyjadřuje radost z Božích příslibů spásy. Tomu odpovídají i dnešní texty Písma svatého. I když si člověk zaslouží odsouzení, Bůh má pro nás připravenou záchranu. Předobraz této záchrany máme v 1. čtení z knihy Kronik. Pro svoji nevěrnost byl lid Izraele zavlečen do Babylonského zajetí, ale Bůh svému lidu připravil vysvobození a návrat do zaslíbené země.

Na to navazuje čtení z listu Efezanům, kde sv. Pavel píše, že když jsme byli mrtví pro své hříchy, Bůh nás pro svou velikou lásku znovu přivedl k životu spolu s Kristem. A nakonec tu máme známý Janův verš: „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého syna, aby svět odsoudil.“ Ostatní postní dny jsou zaměřeny hlavně na obrácení a pokání, kdežto dnes myslíme na příslib nového života. Z toho plyne, že i celé naše postní úsilí má smysl jen tehdy, když tím směřujeme k novému životu, který nám Bůh nabízí. Zrození tohoto nového života chceme oslavit o velikonocích a postní doba nás zve, abychom v sobě tento nový život vedoucí ke spáse v sobě obnovili.

Jenže umíme my vůbec tyto přísliby ocenit? Nejsme si už někdy příliš jistí svojí spásou, nebereme ji už tak nějak automaticky? Uvažme, v jakém případě mají tyto přísliby svoji váhu. Je to tehdy, když si člověk jasně uvědomuje, že zasluhuje odsouzení. Dokud si tohle člověk neuvědomí a nepřizná, sotva pochopí, jak moc Bohem nabízenou spásu potřebuje. Bez toho pro nás mohou být všechny ty přísliby jen hezká slova o Pánu Bohu, která ale se mnou osobně nic moc nedělají.

Někdy se setkávám s tím, jak lidé uvažují, že pokud po smrti něco je, tak se tam dostanou tak nějak automaticky. Ale už neřeší, že to něco, co bude po smrti, nemusí být jen věčný život, ale také zavržení. Jisté však je, že Bůh nás nechce odsoudit, ale zachránit a dělá proto všechno možné, aby člověk nebyl zavržen. Ale vždycky to dělá jen tak, aby člověku spásu nevnucoval a pouze nám ji nabízel. On zcela respektuje naši svobodnou vůli. A proto taky pro naši spásu není rozhodující, co všechno my pro to uděláme, ale co pro naší spásu dělá Bůh. Z naší strany pak je rozhodující, jestli o spásu stojíme a chceme ji přijmout.

Bohu stačí, že o spásu stojíme a on sám nám pak nabízí všechno, co je k tomu třeba. On nás vykoupil, on nám dává svého Svatého Ducha, abychom ke spáse mohli směřovat, on nám dává potřebné síly a milosti k tomu, abychom se o dar spásy nenechali znovu okrást.

Křesťanský život proto nespočívá v úsilí něco dodržovat, abychom pak jednou mohli žít s Bohem, ale v touze už teď žít s Bohem co nejlépe a naplno. Dokud neotevřeme dostatečně své srdce Bohu, jeho vliv bude v našem životě dost omezený. A když nenecháme působit Boha v nás, tak můžeme mít pocit, že pro svoji spásu toho musíme hodně udělat my sami. Když mu ale dovolíme, aby on žil a působil v našem nitru, on sám s naším životem udělá co je třeba, ale umožní mu to jedině naše touha po životě s Ním.

Je dobré si srovnat v hlavě, že naše snaha dělat dobré skutky nemá mít důvod v tom, že si tím chceme zajistit spásu. Dobré skutky máme dělat z lásky k bližním, že jim chceme pomáhat a proto, že jsme k tomu od Boha dostali potřebné síly a pomoc Ducha svatého. Prokazovat dobro máme díky vědomí Boží lásky k nám, z vděčnosti, že jsme Bohem vykoupeni a spaseni. Až díky tomu, že objevíme, jakého dobrodiní se nám od Boha dostává, máme ten nejlepší důvod rovněž dobro prokazovat. Kdo si chce spásu zasloužit dobrými skutky, chce si tím vlastně spásu koupit a znehodnocuje skutečnost, že spása je darem velkého Božího milosrdenství. To je něco podobného, jako když pomůžu sousedovi třeba se zahradou, ale ne proto, že už je to pro něj obtížné, ale protože má nějaké postavení a já od něj budu něco potřebovat.

Možná je ale mnohým zatěžko uvěřit a přijmout, že spása je dar, který si nelze zasloužit. Je to zatěžko tehdy, když člověk ještě nepochopil velikosti Ježíšovy lásky a milosrdenství. A nejvíc tomu překáží pýcha člověka, který si buď neumí přiznat své viny, anebo příliš lpí na svých zásluhách podobně jako farizeové. Když ale Pán Bůh uvidí, že o to pochopení stojíme, ze své strany určitě udělá všechno proto, abychom jeho lásku skutečně zakoušeli. Díky tomu můžeme také objevit, že přijetí nezaslouženého daru spásy od každého Bůh očekává ze všeho nejvíc.

o. Josef

Zpět