Promluva ze svatodušní vigilie

Bůh touží po nás a čeká na naši touhu po Něm

Jan 7,37-39

Slyšeli jsme sice z evangelia krátký úryvek, který ale má dlouhý dosah. Ježíš stál v chrámě a hlasitě zvolal: „Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije, ten, kdo ve mě věří. To řekl o Duchu, jehož měli dostat ti, kdo v něho uvěřili.“ Jaké to je, když jsme žízniví? My jsme asi nikdo nezažili situaci, že bychom třeba někde na poušti umírali žízní. Ale moc dobře víme, že bychom bez vody dlouho nevydrželi. Pán Ježíš nám říká, že podobně jako žíznivý člověk touží po vodě, bychom měli toužit po Duchu svatém.

Jedině v něm je totiž to pravé občerstvení, které potřebuje naše duše. Nejdřív ale musíme přijít na to, jak nutně Ducha Božího potřebujeme a že je to něco podobného, jako když vyprahlý člověk potřebuje vodu. Jenže na rozdíl od žíznivého člověka, který touží po vodě, my můžeme touhu po Duchu svatém mít přehlušenou jinými touhami. Lidé, kteří jsou ovládáni nejrůznějšími touhami, většinou netuší, že tu nejhlubší touhu lidského srdce může naplnit jedině Bůh. Teprve, až se probudí naše touha po Bohu a po životě s ním, může nám Ježíš dát napít z pramene, který zavlaží naši duši.

Proto potřebujeme nejdřív pocítit, jak Bůh touží po nás. Jenže On nám svoji touhu po nás nechce vnutit. To umíme my lidé vnucovat své touhy druhým. Když po něčem nebo po někom zatoužíme, tak přirozeně chceme, aby ta touha byla naplněna nebo opětována. Na tom by ještě nemuselo být nic špatného. Horší je, že když se to nedaří vhodným způsobem, tak sáhneme po způsobech, kterými si něco vynucujeme, s druhými manipulujeme apod.

U Boha je tomu jinak. On nesmírně touží po tom, abychom mu patřili, abychom mu odevzdali svůj život, ale při tom má s námi nesmírnou trpělivost. Hledá způsoby, jak nás oslovit, motivovat, dotknout se nás, ale vždycky tak, aby nás k ničemu nenutil a nic nám nevnucoval.

Někdo si pak řekne, jak to, že v životě nějakého člověka Bůh tak působí, má s ním takové zajímavé zkušenosti a v mém životě se nic takového neděje. Jenže tam, kde chybí žízeň po Bohu, tam ani netryská žádný pramen. Bůh potřebuje naši vstřícnost a otevřenost, aby se mohl projevit. Kromě toho ale i ta touha po Bohu může být někdy pokřivená. Pokud toužím po Bohu proto, abych já vynikl tím, že v mé životě působí Duch svatý, pak to může zneužít jiný duch, než ten, který je svatý. Duchovní pýcha je prostorem pro zlého ducha. Tak dochází i k tomu, že v církvi působí lidé, kteří mají falešné duchovní dary a mohou pak napáchat víc škody než užitku.

Pravá touha po Bohu musí vycházet z pokory. Jan Křtitel řekl: On musí růst, já pak se menšit. Bůh sice může a chce vyniknout v našem životě, ale nemůže se tak stát, dokud nám jde o sebe a ne o Něj. A to je něco hodně těžkého. Když se třeba modlíme za něco důležitého, Bůh nám to nemůže dát, pokud například lpíme na tom, aby se právě skrze naši modlitbu Bůh projevil, tak jak my chceme. Čím více se ale dokážeme oprostit od sebe, od našich představ a přání, tím víc pak může vyniknout Bůh.

Překážkou pro Ducha svatého je pochopitelně i falešná pokora. Takový člověk bude tvrdit, že nemá žádné dary, že musí zůstat zcela stranou a nemůže se ničeho ujmout, aby dal prostor schopnějším. Jenže skutečně pokorný člověk nabídne Bohu, co může, ale přitom vůbec nelpí na tom, jaký to má mít výsledek a jak si to Bůh použije. Dokáže trpělivě snášet prohry a neúspěchy a důvěřuje, že to všechno má nějaké místo v Božím plánu. Když se například v životě nějakého světce Bůh mimořádně oslavil, bylo to díky jeho velké touze po Bohu a naprostému oproštění se od jakékoliv jiné touhy.

To neznamená, že musíme být nejdřív dokonalí, aby začal Duch svatý působit. Musíme ale chtít, aby nás k tomu Bůh vedl a aby nás očišťoval od každé jiné touhy, než je touha po něm.