Promluva ze svátku Uvedení Páně do chrámu

Význam dnešního svátku

Lk 2, 22 – 40

Bratři a sestry, v letošním roce vychází dnešní svátek Uvedení Páně do chrámu na neděli a proto vidím jako vhodné připomenout si základní věci o tom, proč se právě dnes žehnají zapálené svíce a jaký to má mít význam. Někdo si třeba nechá požehnat svíci každý rok, takže má v těchto věcech jasno, ale hlavně pro vás, kdo jste přítomni jenom tehdy, když to vyjde na neděli, může být užitečné připomenout si k tomu podstatné věci.

Jaké události se požehnání svící týká, to jsme slyšeli v evangeliu. Když Panna Maria s Josefem přinesla malého Ježíše do jeruzalémského chrámu, bylo to čtyřicátý den od narození, stejně jako dnešní 2. únor má stejné časové rozpětí od štědrého dne. Podle starozákonních předpisů totiž byla žena čtyřicet dní po porodu syna pokládána za obřadně nečistou a neměla přístup do chrámu. Proto se dnešní svátek dříve jmenoval Očišťování Panny Marie, neboť po uplynulé době měla matka přinést Bohu oběť za své očištění. Kněz za ni pak vykonal smírčí obřady a tím byla žena očištěna.

Panna Maria tento obřad pokorně podstoupila, přestože ona byla v každém ohledu bez hříchu a žádné očišťování nepotřebovala. Proto také došlo v r. 1969 ke změně názvu tohoto svátku. Navíc bylo třeba více zdůraznit, že nejde v prvé řadě o svátek mariánský, ale o svátek Ježíšův, který se poprvé ocitá v chrámu zasvěcenému jeho Nebeskému Otci.

Proto byla jako název stanovena formulace Uvedení Páně do chrámu. Každý prvorozený syn Izraele musel totiž být přinesen před Hospodina do chrámu, aby za něj byla přinesena předepsaná oběť. Prvorozenec byl zvláštním Božím vlastnictvím na památku toho, že v egyptském otroctví byly všechny prvorozené děti Egypťanů zahubeny, kdežto Izraelité byli uchráněni.

Slavení tohoto svátku se objevuje ve 4. století pod názvem „Svátek setkání“. Důraz se kladl na první Ježíšovo setkání s chrámem jeho Otce a v tomto chrámě pak na setkání se Simeonem a Annou. Právě Simeonova slova dala podnět k tomu, aby zvláštním charakterem dnešního dne byla zapálená svíce. Byl to on, jak jsme v evangeliu slyšeli, který Ježíše nazval světlem k osvícení pohanů a k slávě izraelského lidu. Křesťané začali brzy vyjadřovat světelným průvodem, že každý věřící má mít svůj podíl na tomto světle Kristově. Na znamení toho nesli věřící v průvodu zapálené svíce.

Průvody se svícemi postupně dostaly smírný a kající charakter, což až do roku 1960 připomínala fialová liturgická barva užívaná v tento den. Od tohoto prvku se ale upustilo proto, že kající ráz tohoto svátku nemá původ v evangeliu.

Koncem prvního tisíciletí se nejprve v Galii začalo s průvodem spojovat i žehnání svící. Takto posvěcená svíce byla tím pádem vyňata z běžného užívání a v domácnostech se proto uchovávala a používala zejména k modlitbě. Postupně se zakořenil zvyk zapalovat tuto svíci jako vyjádření důvěry v Boží ochranu při hrozícím nebezpečí a to například při bouřlivém počasí. Nejčastěji se taková svíce zapálila, když zahřmělo. Lidé se při bouřce modlili za ochranu před přívalem vody nebo před požárem od blesku. Proto se také u nás vžilo nazývat tyto svíce hromničky a dnešní svátek má od toho lidový název Hromnice.

Světlo zapálené svíce v chrámě má však především připomínat, že Ježíš je světlem světa. Světlo takové svíce má být znamením, že Ježíš přišel mezi nás, aby prozářil svět, který je ponořený do temnoty zla a hříchů. S tímto úmyslem se pak symbolu zapálení svíce používá při křtu, při svatém přijímání, při velikonoční slavnosti vzkříšení a podobně. A i když dnes při bouřce už necítíme tolik ohrožení jako kdysi, v každém případě je dobré, když si aspoň občas v rodinném kruhu zapálíme požehnanou svíci k modlitbě.

Nejdůležitější význam dnes posvěcených svící nalezneme v žehnací modlitbě v úvodu obřadů, ve které jsme prosili Pána těmito slovy: „Požehnej tyto svíce a dej, ať chodíme ve světle tvých přikázání, abychom došli do světla nehasnoucího.“ Plamen posvěcených svící nám má připomínat, že jedině Ježíš Kristus je tím pravým světlem, které má prosvětlit všechny naše myšlenky, slova i každý náš skutek.

otec Josef