Promluva ze Svátku Křtu Páně

Co víme o křtu

V evangeliu jsme se dnes dostali ke křtu, který v řece Jordánu uděloval Jan Křtitel. V té souvislosti jsem nedávno mezi chlapy v souboru dostal otázku, jestliže Jan Křtitel pokřtil dokonce i Pána Ježíše, tak kdo potom pokřtil Jana. Dotyčnému moc neseděla odpověď, že Jan Křtitel křest zavedl jako první, takže sám od nikoho pokřtěn nebyl. Zajímavé ovšem je, že v Janově evangeliu najdeme, jak se kněží a levité Jana ptali, proč křtí, když není ani Mesiáš, ani Eliáš či jiný prorok. To znamená, že to, co začal Jan dělat, nemohlo být pro tyto lidi něco zcela nového a neznámého. Přitom ale křest je jednoznačně spojován až s osobností Jana Křtitele.

Jde ale o to, že ponoření do vody ve spojení s nějakým náboženským obřadem nebylo pro židy nic neobvyklého. Naopak to byla pro ně běžná praxe, kvůli které měli na různých místech nádržky na obřadní omývání. Podle Starého zákona se totiž lidé mohli poskvrnit nejen hříchem, ale i nedodržením nějakého náboženského předpisu. Kvůli tomu pak byli obřadně nečistí, a aby se pak mohli účastnit obřadů a vejít do synagogy nebo do chrámu, museli se obřadně očistit. Součástí takového obřadu pak bylo i to, že se člověk buď omyl, nebo celý ponořil do nádrže s vodou. Tím kajícník vyjádřil, že se chce očistit od všeho, čím se poskvrnil.

Právě tohoto zvyku využil Jan Křtitel, když zaváděl křest. Jenže při křtu přichází s novým obsahem pro takový obřad. Chce zdůraznit, že pro očištění nestačí vykonat jen nějaký rituál, ale že je při tom nutné opravdové obrácení se k Bohu spojené s ochotou činit pokání. Přijít s něčím takovým ovšem mohl jen někdo se zvláštní duchovní autoritou, jako Mesiáš nebo Bohem poslaný prorok. Jan se sice nespojoval se žádnou takovou postavou, ale potřebnou duchovní autoritu od Boha každopádně dostal.

Tento Janův křest se ovšem ještě nepočítá mezi sedm svátostí církve, které ustanovil Pán Ježíš. Proto také Jan upozorňuje na ten rozdíl, že on křtí jen vodou, ale po něm přijde ten, kdo bude křtít Duchem svatým. Takže až ve chvíli, kdy Ježíš pověřil své učedníky, aby v síle Ducha svatého křtili ty, kdo v něj uvěří, stává se křest skutečným zdrojem očištění. Před tím Janův křest pouze umožňoval, aby tím člověk vyjádřil svoji touhu po očištění. Ovšem až Ježíšova oběť na kříži mohla smýt naše viny a teprve poté ustanovený křest nám umožňuje přístup ke skutečnému očištění a odpuštění hříchů.

Z dotazu, který jsem uvedl na začátku, také vyplývá dojem, že křtít může jen někdo, kdo je sám pokřtěný. Navíc je v církvi obvyklé, že křest provádí pouze osoby, které k tomu mají duchovní pověření, tedy biskupové, kněží nebo jáhni. V určitých situacích ale křest může vykonat nejen kterýkoliv věřící, ale dokonce i člověk nepokřtěný.

Například v dřívějších dobách bylo zvykem pokřtít dítě co nejdřív po narození a pokud nebylo jisté, že dítě je zdravé a bude žít, pokřtila ho hned po narození porodní bába. Stejně tak může v porodnici v nebezpečí ohrožení života pokřtít dítě někdo ze zdravotního personálu.

Po takovém provizorním křtu až později v kostele proběhne za účasti celé rodiny tzv. uvedení do církve. To ale bylo dřív mnohem častější. To proto, že i zdravé dítě vzal kmotr co nejdřív do kostela, aby bylo hned pokřtěné a většinou až po šestinedělí se celá rodina účastnila uvedení dítěte do církve. Z té doby jsou známé tzv. úvodnice. Jde o ozdobně vyšívanou plachetku, ve které bylo dítě poprvé přineseno do kostela, a tuto úvodnici si často lidé nechávali na památku křtu.

Co se týká toho, že křest může udělit i nepokřtěný člověk, tak tato možnost je pochopitelně pro mimořádné případy a má svoje podmínky. Jestli nějaký člověk uvěřil v Krista, má touhu přijmout křest a ocitl se v nebezpečí smrti, má mít možnost být pokřtěn. Pokud v té situaci není k dispozici žádný kněz ani pokřtěný člověk, může o to požádat i nepokřtěného. Musí mu pouze vysvětlit, o co jde a jak se to dělá. Ten člověk pak jen musí souhlasit s tím, že tím vykoná to, co při křtu koná církev. Prakticky k tomu stačí pouze polití vodou a při vyslovení jeho jména říct: Já tě křtím ve jménu Otce, i syna, i Ducha svatého.

Všechny tyto informace o křtu by ale nebyli k ničemu, pokud bychom nedbali na to podstatné, tedy to, proč Jan Křtitel křest zavedl. Křest získává svoji hodnotu především s ochotou obrátit se k Bohu, změnit svůj život a přijmout Krista jako toho, kdo mi ukazuje cestu životem.

otec Josef