Promluva ze Slavnosti zmrtvýchvstání Páně

6. 4. 2024

Setkání s živým Ježíšem

Jan 20,1-9

Pán Ježíš ukázal, jak nás má rád, jak mu na nás záleží a dokázal to svojí obětí na kříži. To je hlavním poselstvím velikonočních svátků. Současně prožíváme slavnost nejradostnějších okamžiků v celém roce, protože ten, který podstoupil nejpotupnější a tak strašnou smrt, nad touto smrtí zvítězil a žije. A my se můžeme radovat z toho, že na tom jeho vítězství můžeme mít účast, že ani náš život nemusí končit smrtí.

Během velikonoc máme hlubším způsobem prožít, že vzkříšení není skutečnost dávno minulá ale stále přítomná a že Ježíš žije i dnes mezi námi. Křesťan, který se z toho neraduje, tomu chybí v jeho víře něco velmi podstatného. Je mi však jasné, že nemohu po nikom chtít, aby se radoval jenom proto, že se o tom v kostele mluví. Víme, že ani na Ježíšovy učedníky zpráva o vítězství nad smrtí neměla velký účinek, dokud oni samy nezakusili, že Ježíš žije. Aby se člověk mohl z hloubi srdce z něčeho radovat, musí ten důvod k radosti zkrátka nejdřív hluboce pocítit a prožít.

My už sice nemáme možnost potkat vzkříšeného Ježíše takovým způsobem, jako měli jeho učedníci, ale věříme, že tehdy k tomu setkání skutečně došlo. Jak jinak si vysvětlit tak radikální změnu v životě a chování apoštolů. Kde jinde by vzali tak mimořádný náboj životaschopnosti a velikého nadšení, že byli schopni poselství o vítězném Kristu šířit do celého světa. Jedině živý Ježíš mohl v jejich životě něco takového způsobit.

Ovšem jejich svědectví o Ježíšově vítězství nad smrtí by samo o sobě stěží pomohlo k šíření křesťanství, kdyby i další generace neměly možnost rovněž se s živým Kristem setkat. Zkušenost s živým Ježíšem a vnímání jeho přítomnosti v životě jsou prostě nezbytné, aby člověk byl schopen žít své křesťanství naplno a radostně.

To umožní jedině setkání s Kristem v našem srdci. V hloubce našeho nitra nám Ježíš dává možnost zakusit, že žije, že vstal z mrtvých a že vítězství nad smrtí nabízí i nám. Taková zkušenost se však nedostaví sama od sebe. Velmi důležité je mít v sobě stejný postoj, jaký měli Petr a Jan, když se dověděli o prázdném hrobu. Jak jsme v evangeliu slyšeli, oni se přímo rozběhli ke hrobu, aby zjistili, co se vlastně s Ježíšem stalo. Je to pro nás příklad, jak je třeba v životě jednat, aby mohlo dojít k radostnému přijetí vzkříšeného Ježíše a jeho díla spásy. Nechejme se rovněž pohánět touhou poznat, jak se vlastně Ježíšovo vzkříšení dotýká mého života.

Pán Ježíš, než vstal z mrtvých, už před tím ukazoval, jakou má moc nad životem a smrtí. Bylo to tehdy, když vzkřísil Jairovu dceru, nebo Lazara, který byl už čtyři dny v hrobě. Ovšem víru ve vzkříšení Pán Ježíš může posílit podobnými činy i v současnosti. Některé případy jsou docela dobře zdokumentované.

V Africe například přivezla jedna žena tělo manžela na shromáždění kazatele Reinharda Bonkeho druhý den po jeho smrti. Měla v sobě nevysvětlitelnou víru, že její muž bude žít a odmítla nechat jeho tělo odvézt do márnice. Její přesvědčení se potvrdilo, protože během modliteb na tomto shromáždění se muž probral, což je zaznamenáno i na videozáznamech.

V 90. letech byla na Ukrajině čtvrtý den po smrti v márnici vzkříšena žena Tatiana, se kterou jsou na internetu rozhovory o její zkušenosti. Zajímavé je, že její muž měl rovněž pro ostatní nepochopitelnou víru ve vzkříšení své ženy a odmítl zařizovat pohřeb.

Takové události mohou v lidech probouzet zvědavost, zájem o poznání Krista, ale pro jiné mohou být důvodem k nedůvěře a obviňování křesťanů z nějaké manipulace. Ale víme, že i na Ježíšovy zázraky mnozí reagovali podobně. Jestli ale má míst smysl naše víra v Krista, pak jedině ve spojení s přesvědčením, že on i nám nabízí účast na svém vzkříšení.

Otázkou je, zda po té Bohem nabízené cestě věrně a vytrvale jdeme. Ne vždycky se to daří zrovna nejlépe, proto je tolik důležité naše rozhodnutí jít za Kristem obnovovat a prohlubovat. A čím důslednější bude naše cesta za poznáním pravdy o vlastním hříchu a o vykoupení, tím intenzivnější budou také okamžiky našeho důvěrného setkávání se s živým Kristem. Jedině to je cesta k tomu, aby naše křesťanství nebylo zachmuřené a ustarané, ale aby se projasnilo radostí a pokojem. Ne že by nám těch starostí a trampot ubylo, ale snášet všechnu tíhu života jen vlastními silami, nebo do toho jít po boku s živým Ježíšem, to je neporovnatelný rozdíl.

Přeji vám, bratři a sestry, aby prožití těchto velikonoc, napomohlo k prohloubení upřímné touhy po životě ve spojení s Kristem. K čemu by nám byla sváteční atmosféra této velikonoční slavnosti, kdyby se nic nového nestalo v našem srdci. Už to, když oživíme a povzbudíme naši víru, že Ježíš vstal z mrtvých a žije mezi námi, krásným způsobem naplní smysl těchto svátků. Kéž se tato pravá velikonoční radost stane radostí celého našeho života.

otec Josef

Zpět