Promluva ze Slavnosti Zmrtvýchvstání Páně

Setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem

Nic by nám neprospělo oslavovat Ježíšovo vzkříšení a číst v evangeliu o všech těch událostech kolem, kdybychom se sami s živým Ježíšem nesetkali. U samotných učedníků a žen, které Ježíše provázely, pozorujeme, že dokud ho na vlastní oči neuviděli, jakékoliv poznatky o jeho vzkříšení jim ve víře moc nepomohly. Oni ho před tím na vlastní uši slyšeli, jak říká, že musí zemřít, ale třetího dne že vstane. Tehdy tomu moc nerozuměli a nevěděli, co si o tom mají myslet. Takže potom ani nechápali, co znamenají slova andělů u prázdného hrobu, že nemají hledat živého mezi mrtvými. Skutečnost kruté smrti jejich mistra byla tak nepředstavitelná, že je to až příliš moc zdrtilo.  Někteří pak nemohli uvěřit ani ve chvíli, kdy ho pak na vlastní oči viděli před sebou živého.

Proto před učedníky pojedl kus ryby, aby pochopili, že to není duch a Tomáš se musel dokonce osobně dotknout Kristových ran, aby uvěřil. Podobně i my se potřebujeme setkat s živým vzkříšeným Ježíšem, i když ve většině případů už k tomu nedojde podobným způsobem jako u apoštolů. Aby se ale naše víra měla o co spolehlivě opřít, potřebujeme rovněž podobnou zkušenost pro rozvíjení své víry. Právě v tom jsou mezi křesťany velké rozdíly podle toho, k jaké zkušenosti kdo s živým Ježíšem už dospěl.

Těžko říct, proč někomu se dostane důkladné křesťanské výchovy v rodině a řady let výuky náboženství, a přesto někdo i s takovou výbavou k osobnímu setkání se Spasitelem nedojde. Někdo třeba považuje za správné držet se desatera a modlit se, ale přitom to zůstává na takové neosobní rovině. Chybí tam prostě nadšení z Boha a úžas nad tím, co všechno může Pán Ježíš znamenat v našem životě. A někdo jiný se naopak řadu let obešel bez jakéhokoliv vlivu křesťanské víry a výchovy. A najednou se v jeho životě stane něco, kde mu živý Kristus zazáří tak jasně, že potom svojí horlivostí zahanbuje mnohé lidi vychované ve víře odmalička.

Těžko najdeme odpověď na to, proč někomu se dostane takové zvláštní milosti od Boha a jinému ne. Myslím si ale, že vždycky v tom hraje roli to, co člověk v životě hledá a o co stojí. Věřím, že pokud člověk upřímně hledá pravdu o smyslu svého života, pak se mu Bůh dá poznat a povede ho cestou k hluboce prožívané víře.

Pro mě osobně bylo první takové působivé setkání s živým Kristem ve chvíli, kdy jsem se ještě za dob komunismu ve středoškolském věku setkal s mladými lidmi, kteří ve svém věku už brali víru vážně, a bylo vidět, jaké místo už má Pán Ježíš v jejich životě. Do určité doby jsem kolem sebe viděl prožívání víry jenom jako dodržování náboženských pravidel a udržování tradic, což mi vůbec nestačilo k tomu, aby pro mě osoba Pána Ježíše něco znamenala.

V dobách ateistického tlaku vládnoucí třídy jsem najednou viděl, jak víra v Boha může být něčím oslovujícím a vnitřně obohacujícím. Nejpůsobivější setkání s Ježíšem jsem pak prožíval během vojenské služby v Praze v r. 1987. Tam jsem se dostal do společenství, kde se setkávali křesťané různých církví a kde jsem se najednou setkal s tím, jak živý Ježíš může mocně působit i v současné době. Mnohým těm lidem Bůh zcela změnil život. Byli tam třeba lidé, kteří prožili zázračné uzdravení. Další se před tím ocitli na dně společnosti buď kvůli kriminalitě, nebo různým závislostem. Jakmile Ježíš přišel do jejich života, našli u něj sílu ke změně o 180 stupňů. Mezi takovými lidmi jsem se ocitl v prostředí, kde bylo možné zakoušet radost z Boha a nadšení z toho, že člověk může patřit živému Kristu.

Kdybych ale tehdy v té Praze chodil jenom s ostatními vojáky po hospodách, těžko bych takové zkušenosti získal. I když jsem tam nejdřív nikoho věřícího neznal, to moje odhodlání zjistit, jak je to s věřícími v našem hlavním městě, Pán Ježíš ocenil takovými zážitky, že to probudilo moji touhu zcela patřit Bohu.

No a pak se dostavilo ještě jedno intenzivní setkání s živým Kristem s odstupem pár let. Už nějakou dobu jsem se snažil být k dispozici Pánu Bohu a jeho plánům a podílel se na životě křesťanského společenství v rodné farnosti. Jenom mě nikdy nepřišlo na mysl, že by Pán Bůh po mně chtěl, abych byl knězem. Takže mi to musel říct natolik citelným způsobem, že nebylo pochyb, odkud ten hlas přišel. Jedině živý Ježíš mi osobně a zřetelně mohl říct něco takového.

Zkušenosti mnohých však jasně ukazují, že taková setkání s živým Ježíšem nejsou vyhrazena jen těm, kdo si mají zvolit duchovní povolání. Věřím tomu, že vzkříšený Ježíš chce zazářit v životě každému, kdo se nechce v duchovním životě spojit s nějakou polovičatostí či průměrností. Když chceme jít věrně za Kristem a učíme se vnímat jeho přítomnost, on nám pak dává nejrůznějšími způsoby zakusit, že je Bůh, který je živý a je nám vždy nablízku. Jedině pomocí takových zkušeností pak můžeme i velikonoce prožívat naplno jako čas radosti z toho, že Ježíš nejen vstal z mrtvých, ale žije i nyní mezi námi.

otec Josef