Promluva ze Slavnosti Těla a Krve Páně

Čím je pro nás Svátost Eucharistie

V tento den oslavujeme našeho Pána především za to, že se nám vydává pod podobou chleba a vína a to při každé mši svaté. V dnešní době ale je zřejmé, že oslavy Božího těla už nejsou zdaleka tak velkolepé, jak bývaly. Ve všech farnostech, kde jsem působil, se i mezi věřícími, kteří chodili do kostela, vždycky našli takoví, kteří už pak do průvodu nešli. Možná měli pocit, že do dnešní doby už se takové náboženské okázalosti nehodí. Pro někoho zase mohly být velkolepé průvody po duchovní stránce jenom povrchní atrakcí, kde ani nešlo o skutečnou zbožnost, ale jen o vnější parádu. Někomu proto vyhovuje prožívat víru spíš ve skrytu kostela a tak nějak nenápadně.

Představme si ale, jaké by to bylo, kdyby se měl Pán Ježíš opět tady na zemi objevit ve své viditelné hmatatelné podobě tak, jak zde žil před dvěma tisíci lety. Jak velkolepé přivítání by mu věřící chtěli udělat?

Jestli třeba chystáme významnou oslavu nebo svatbu třeba pro nějakého blízkého člověka, tak k tomu přirozeně patří, že to místo oslavy co nejlépe vyzdobím a že ten člověk pak také bude zahrnutý mnoha květinovými a jinými dary. Takže pokud je pro mne Ježíš víc než nejlepší přítel a já beru jeho blízkost a přítomnost v Eucharistii vážně, tak si to nenechám schované jen pro sebe ve svém nitru, ale mohu to jasně dát najevo viditelným způsobem i tím, jakou slavnost mu připravím. Proto nám při eucharistickém průvodu nemůže jít o nějakou parádu, ale o to, aby vynikla Ježíšova přítomnost mezi námi.

S tím pak úzce souvisí, jak samotný průvod prožíváme. Pokud v tom někdo nevidí rozdíl oproti tomu, jak se chodilo třeba na prvomájové průvody, tak se pochopitelně bude bavit, probírat kde co a Ježíšovu přítomnost v Nejsvětější svátosti přitom ani nevnímá. Když ale chceme brát vážně to podstatné, pak se soustředíme na modlitbu a na to, co zpíváme k oslavě Boží.

Při slavení eucharistie je krásně vidět, jak je důležité propojení té vnější viditelné formy obřadu s tím vnitřním duchovním obsahem, který je sám o sobě neviditelný. Právě ty viditelné prvky mše a ty naše vnější postoje a gesta mají upozorňovat na to neviditelné duchovní bohatství, které má proniknout náš život. Proto dobrému slavení Eucharistie velmi ubližuje, když si lidé navyknou na to, co mají při mši dělat a říkat a samotné setkání s živým přítomným Ježíšem v tom už nehledají. Pak by nám ale ta samotná podstata mše svaté nutně unikala. Kdybychom měli všechny prvky a detaily liturgie po té viditelné stránce na sebelepší úrovni, a přitom by šlo jen o nějakou okázalost, pak je to k ničemu. Někoho se ale může týkat opačný extrém. Člověk si řekne, že je pro něj hlavní to, co má v srdci, on prožívá spojení s Bohem ve svém nitru a žádné vnější projevy, gesta, postoje a obřady k tomu nepotřebuje.

To sice pro určitou duchovní rovinu může stačit, ale je to duchovní život pohlcený sám v sobě. Pán Ježíš nás k sobě ale nezve jako jednotlivce odříznuté od všech ostatních ale v rámci společenství Božího lidu, kde také svoji víru prožíváme a vyjadřujeme ve spojení s druhými věřícími. Proto je ve společenství s ostatními křesťany dobré, abychom to, co se při oslavování Pána Boha odehrává v našem nitru, dávali najevo viditelným způsobem. Tak je umožněno prožívat víru ve společenství a vzájemně se povzbuzovat tím, když svůj vztah k Bohu společně viditelně projevíme.

Pán Ježíš nám každopádně dal jasný příklad toho, jak je potřebné neviditelné duchovní skutečnosti vyjadřovat viditelným hmatatelným způsobem. On se nespokojil s tím, že by měl být v církvi po svém nanebevstoupení přítomen ryze duchovně a neviditelně. Proto přišel na způsob, jak být přítomný mezi námi viditelným způsobem pod podobou chleba a vína, tedy v Eucharistii.

A jestli nás spojuje živý Kristus, pak by se to mělo projevit také v našich vtazích a v naší spolupráci. Život bude vždycky takový, že lidi jsou různí, mají na stejnou věc různé názory a budou k nějakému řešení přistupovat různě. Jestli nás ale spojuje víra, mělo by se to projevit na toleranci a ochotě spolupracovat i když druhý člověk má na věc jiný pohled. Jestli se ale věřící budou jeden druhého stranit kvůli rozdílným postojům a odmítají spolupracovat, když někomu něco nevyhovuje, pak tím sotva může být Spasitel oslaven.

Slavnost Těla a Krve Páně je hlavním svátkem určeným k tomu, aby velikost a vzácnost daru Eucharistie náležitě vynikla. Člověk si jistě může říct, že mu stačí, když tu velikost a vzácnost vnímá ve svém srdci. K čemu dělat kdovíjakou výzdobu, nosit spoustu květin, na co dělat průvod a venkovní oltář atd. Jistě by to všechno bylo zbytečné, pokud by v tom měla být jen nějaká lidská okázalost. Ani dnešní slavnost ani žádnou mši svatou nemůžeme prožít skutečně pravdivě bez touhy oslavit Krista, který nás vede a spojuje navzdory všem lidským rozdílům.

o. Josef