Promluva ze Slavnosti Těla a Krve Páně

Prožíváme mši sv. jako slavnost?

Dnešní den oslavujeme Pána Boha především za dar svátosti eucharistie. Náš Spasitel se rozhodl dát nám sám sebe pod podobou chleba a vína jako pokrm života věčného a církev vzápětí jako díkůvzdání za tento dar začala slavit mši svatou. Proto se také svátost Těla a Krve Páně nazývá eucharistie. Právě to slovo totiž v češtině znamená díkůvzdání. Kvůli tomu mši svatou popisujeme také slovy slavení eucharistie, protože děkujeme Bohu za všechno, co je s tímto tolik vzácným darem spojené.

Jenomže umíme opravdu prožívat mši svatou jako slavnost? Nakolik vnímáme, co vlastně oslavujeme? Při jakékoliv společenské oslavě je zaměřena pozornost na nějaký významný okamžik nebo událost. Běžně oslavujeme narozeniny, svátek, vzácnější je oslava křtin, svatého přijímání, svatby, dále to může být maturita, promoce atd. Oslavujeme prostě to, co má v našem životě velký význam a co se nás zvlášť citelně dotýká.

Uvažme, jaké místo mezi tím vším, co kdy oslavujeme, má to, co oslavujeme při mši svaté. Jak je pro nás důležitá oslava toho, že Ježí je náš spasitel, že se za nás obětoval, jak se radujeme z toho, že smyl naše hříchy a dal nám nový život? Je pravda, že oslava, která se koná každý týden, může člověku zevšednět. To se ale stane jen tehdy, když přestaneme vnímat, jak je Bůh pro nás důležitý každý den našeho života.

Víme, že někomu nezevšední třeba i víckrát za týden zajít do hospody. Jinému nezevšední každý večer vysedávat u televizní obrazovky. I když to může být jen náhražka skutečně důležitých věcí pro život, jakmile se člověk díky něčemu cítí dobře, tak mu to nezevšední. A jedině tehdy, když objevíme, jak nám s Bohem při slavení eucharistie může být dobře, tak nám to také nezevšední.

Pokud ale nepřicházím s touhou Bohu se víc přiblížit, pokud nestojím o čištění srdce při úkonu kajícnosti, jestli nemám touhu Boha více poznat a naslouchat mu při čtení z Písma, pak sotva mohu mši prožívat jako oslavu. Pokud nestojím o obnovení a posílení své víry, když neočekávám působení Ducha svatého a posilu pramenící ze svatého přijímání, pak pochopitelně nemáme proč se z Boha radovat a co oslavovat. Proto slavnostní prožití mše svaté velmi závisí na tom, nakolik opravdu žiji s Bohem a snažím se vidět vše, čím se mne Bůh dotýká a jak mne zve do své blízkosti.

Pokud tedy chci prožít mši svatou jako oslavu, tak pro to musím taky něco udělat, protože pasivní účastí k tomu průběhu oslavy sotva nějak prospěji. Do této oslavy má být zapojena celá naše bytost s tělem i duší. To, co prožíváme ve svém nitru, máme projevit i fyzicky navenek. Ale také naopak, tím, jak se svými přirozenými projevy snažíme k oslavě připojit, to se pak zase přenáší do našeho nitra. Proto třeba v některých částech sedíme, stojíme nebo klečíme a tím vyjadřujeme vždy něco jiného z našeho setkání s Bohem. Ruce využijeme sepnutím k modlitbě, bytím v prsa vyjádříme lítost nebo si dáme pozdravení pokoje. Používáme oči, abychom při mši vnímali řadu viditelných symbolů, které nám naznačují duchovní obsah.

Podobně i eucharistickým průvodem městem můžeme viditelně vyjádřit, že chceme Krista přinášet tomuto světu. A když potom jdeme ve spojení s Ježíšem tímto způsobem (naší obcí) naším městem, posiluje se tím touha našeho srdce být s ním ve spojení všude, kam přicházíme.

A pak jsou tu naše ústa a náš hlas. To, co zazní z našich rtů, má vycházet ze srdce, ale také naopak tím, jak se snažíme připojit svůj hlas k oslavě Boží, se to zpětně dotýká našeho srdce. Proto mě někdy napadá, že kdyby chtěli všichni prožívat mši jako oslavu, pak by musel i zpěv v kostele znít jinak, myslím aspoň o něco lépe. Chápu ale, že když někdo neprožívá mši jako oslavu, tak ani nemá důvod nahlas zpívat.

Možná by se někdo ohradil tím, že nezpívá jen proto, že ho zrovna takový styl písní nebaví. Je pochopitelné, že člověk si rád zazpívá píseň, která se mu líbí. Když ale přijdeme na něčí oslavu, tak zazpíváme třeba oslavencovi na přání ne to, co se líbí mě, ale co se líbí jemu. Podle svých možností a schopností se prostě připojíme, jak nejlépe umíme k tomu, co zní k jeho oslavě. O co víc náleží našemu Pánu, aby se náš hlas rozezněl k jeho oslavě. A jemu s určitě líbí zpěv zejména tehdy, když vychází ze srdce.

Někdo zase řekne, že neumí zpívat a nechce to nekazit. Pokud ale beru vážně, že při zpěvu jde o modlitbu chvály, pak se k tomu obsahu mohu připojit aspoň polohlasně. Každopádně mohu díky textu lépe vnímat aspoň ta slova, kterými Boha oslavujeme.

Samozřejmě nemůžeme nikdo ničí účast na mši posuzovat podle toho, jak se navenek projevuje, jestli zpívá atd., protože do srdce vidí jenom Bůh. Jenom on vidí, jestli jsme ho přišli chválit a oslavovat, anebo jen plníme jakési normy svého náboženského života.

otec Josef