Promluva ze 7. neděle v mezidobí

Co zmůžeme bez Boží lásky?

Mt 5, 38 – 48

Minulou neděli jsme uvažovali o tom, že moudrost Boží se mnoha lidem může jevit jako bláznovství a když budeme jednat podle určitých pokynů z evangelia, budou si možné někteří ťukat na čelo. Ovšem to, co jsme z Ježíšových úst slyšeli dnes, to je úplný vrchol.

Například zaznělo: Máme být svatí, protože Bůh Hospodin je svatý. Když tě někdo udeří, tomu nastav druhou tvář. Kdo ti bere šaty, tomu dej i plášť. Milujte své nepřátele. Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec. Vidíme, že jsou to věci buď nesplnitelné, nebo těžko přijatelné. To je to, co někdo může považovat za vrchol bláznovství, ale přitom je to vrchol při následování Krista. Každopádně se dotýkáme vrcholu toho, co se týká náročnosti a míry požadavků na křesťanský život.

Kdo ale o sobě může říct, že takový opravdu je? Nebo známe aspoň osobně někoho, kdo to všechno naplňuje? Jak je možné takového způsobu života dosáhnout? Před týdnem jsme také slyšeli, že Ježíš nepřišel zákon zrušit, ale naplnit. On totiž tu literu zákona naplnil zákonem lásky. V tom spočívá řešení. Veškeré nároky křesťanského života je schopen naplnit ten, jehož srdce bude zcela naplněno Boží láskou.

Bez moci Boží lásky je to podobné, jako bychom chtěli někam jet autem a neměli benzín. Pak nám zbývá jít po svých. Když uvážíme, jaký je to rozdíl dopravit se na vzdálené místo autem nebo pěšky, podobně velký rozdíl je chtít naplnit nároky evangelia svými silami nebo v moci Boží lásky. Jenže jak to má člověk udělat, aby takovou mocí byl naplněn.

Nejdříve je třeba počítat s tím, že Bůh ví o naší nedokonalosti a křehkosti, a proto má s námi tolik trpělivosti a nepřestane nám prokazovat své milosrdenství. Jde ale o to, abychom nechtěli jenom spoléhat na to, že nám Bůh odpustí, co nezvládneme, ale abychom upřímně toužili být mocí Boží lásky naplněni a proměněni. Jde o to poctivě hledat a využívat možnosti a různé příležitosti, které nám umožní Bohu se co nejvíc přiblížit a naplno otevřít. Tak mu umožníme, aby jeho láska mohla vyrůst i v našem životě a dovolíme mu, aby zcela ovládl naše srdce.

To je pak možné uplatnit v konkrétních situacích, o kterých Ježíš mluví. Třeba když bychom měli problém s tím, že máme nastavit druhou tvář. Ono to taky není nějaký obecný návod, jak se má člověk chovat k tomu, kdo nám ubližuje. Zkusme se víc podívat na to, co tím Ježíš myslí. Jemu jde o to, aby naše jednání k tomu, kdo nám ubližuje, bylo i tak založeno na lásce. To obnáší, že když mi někdo ubližuje, já mu nepřestanu přát dobro. Nenechám se ovládnout touhou potrestat ho, oplatit mu to. Ovšem jen díky víře v milujícího Boha se dokáži ubránit nenávisti. Tohle má Ježíš na mysli, když mluví o lásce k nepřátelům. To taky sotva dokážeme vlastními silami, ale dokáže to v našem srdci udělat láska toho, který se obětoval i za ty, kteří ho nenáviděli a poslali ho na kříž.

Nastavit druhou tvář by bylo zbytečné, pokud bychom to neudělali ve snaze pomoci tomu, kdo nám ubližuje. Nebo kdyby to byl jen projev slabosti, není to k ničemu. Projev lásky je to v případě, že mu chceme pomoci pochopit sílu dobra, která vítězí nad zlem. Na druhou stranu někdy může být projevem lásky i to, že mu to vrátíme. Pokud jsem si jistý, že to nedělám ze zloby, v rozčilení, s touhou dát mu pocítit zač je toho loket, a jsem přesvědčený, že právě to mu nejvíc pomůže, pak i to může být vyjádřením lásky k bližnímu.

Někdy člověk může jednat z lásky i tvrdě, ale za předpokladu, že se za takového člověka upřímně modlí a musí vědět, že už nemá jiný způsob řešení. Jedině takový trest může být účinný, který je vykonaný z lásky. Pokud se nechceme spokojit s průměrností, budeme si muset znovu a znovu umět přiznat, kde všude má naše láska k Bohu a bližním své mezery. Ale už to, že si to dokážeme uvědomit, je velké plus. Víme, na čem je třeba pracovat, nebo spíš v čem potřebujeme Ducha svatého, aby s námi něco dělal. To je první nezbytný krok k tomu, aby láska mohla růst. Růst lásky je na prvním místě výsledkem působení Boží milosti. Zásluha člověka spočívá v tom, že se tomuto Božímu působení otevřel a že umožnil Bohu, aby se jeho vliv plně v jeho životě projevil.

Hlavní starostí v tomto směru je snaha prožívat každý den ve spojení s Ježíšem. S tím souvisí, snaha co nejlépe využít prostředky, které nás s ním spojují, nechat na sebe působit jeho blízkost´, jeho přítomnost. Dokud bychom v modlitbě, v bohoslužbách, ve svátostech nebo v četbě Písma viděli jen splnění náboženských povinností, těžko nás to Kristu přiblíží. Nebo kdyby v tom všem byla pouhá snaha podávat jakési výkony duchovního života a předvádět, co všechno z náboženských úkonů dokážeme splnit, bylo by to k ničemu.

Jediným správným motivem každé formy duchovního života může být jedině snaha přiblížit se Bohu a umožnit, aby on sám se mohl víc v našem životě projevit. Tím se stane, že moc Ducha svatého promění naše touhy a schopnosti tak, aby to vše  v našem životě sloužilo dobru a lásce.

otec Josef