Promluva ze 4. neděle velikonoční

Co je předpokladem dobrého pastýře?

Jan 10, 27 – 30

Připomeňme si znovu ta slova, která vystihují, proč se dnešní den nazývá nedělí dobrého pastýře.  Pán Ježíš totiž říká: „Moje ovce slyší můj hlas; já je znám a ony jdou za mnou. Nezahynou navěky a nikdo mi je nevyrve z rukou.“ On pro nás chce být dobrým pastýřem, který nás vede tak, abychom nezabloudili a mohli dojít k tomu nejlepšímu cíli života. Navíc je ale tato neděle světovým dnem modliteb za duchovní povolání.

To proto, že sužbu duchovních pastýřů od Ježíše dostali apoštolové a ti ji zase předávají svým nástupcům, což jsou především biskupové. Ti proto mají hlavní zodpovědnost za to, aby vedli věřící tak, jako pastýř vede své ovečky. Kněží pak mají za úkol s tímto posláním pomáhat biskupům v jednotlivých obcích.

Potíž je v tom, že žádný z biskupů a kněží není tak dobrým pastýřem, jako je Pán Ježíš. A bolestí církve je, když se mezi duchovními vyskytnou i takoví pastýři, kteří spíš toto poslání poškozují. Náš Spasitel ale počítal s tím, že svoji službu pastýře přenáší na lidi slabé a chybující a že někteří své postavení mohou dokonce i zneužít.

Proto jsou tolik důležité modlitby nejen za to, aby bylo dostatek kněží, ale aby se z nich stávali dobří pastýři. Současně ale hraje velkou roli, jak věřící umí přijímat kněze s jejich limity, s tím co je jim vrozené a jaké schopnosti mají či postrádají. I když se nějaký kněz stane svatým, stejně nebude takovým pastýřem, který by vyhovoval všem.

Pokud má kněz dobrou vůli, snaží se uplatnit a nabídnout Bohu to, co může a jak nejlépe může. Ale je pochopitelné, že věřící mohou u svého kněze postrádat něco, co mu dáno není. Pak se stává, že v některé farnosti jsou věřící nespokojení, že je kněz moc rázný a jinde moc měkký.  Někde neumí jednat s lidmi a jinde s ni i nemá dost trpělivosti. Někde se neumí věnovat dětem a mládeži a jinde zanedbává starší generaci atd.

Kněz se ale nestává dobrým pastýřem tím, že se naučí být jiným, než je mu to dáno a že nějak získá schopnosti, které postrádá. Stává se jím tehdy, když naplno přijme Kristova ducha, který sám pak může doplňovat a nahrazovat to, co tomu kterému knězi schází. Proto k největším škodám dochází nejspíš tehdy, když nějaký kněz opomene usilovat o to, aby v sobě měl Božího ducha a pak už slouží jen podle sebe svými silami a nejspíš nakonec v kněžské službě vůbec neobstojí.

Když ale člověk nabídne Bohu to, co může, i když je to nedokonalé, On si to dokáže použít, jak je potřeba navzdory všem omezením a slabším lidským stránkám. Akorát že nestačí, aby se to působení Ducha svatého projevilo jen skrze kněze. Je tedy moc důležité, jestli i věřící takto dokáží přistupovat ke svým kněžím. Nejlepším řešením je, když se ve farnosti najdou lidé, kteří umí spolupracovat tak, aby svým dílem doplňovali právě tu oblast, kde je kněz méně disponovaný. Ale to je možné také jen tehdy, když lidé rovněž chtějí mít v sobě Kristova ducha.

Takže nelze zůstat u toho, že kněz má být pastýřem, který se snaží vést ostatní ke Kristu, ale ti, kteří už se k Ježíši přidali, se pak na tom spolu se svým knězem mohou podílet. Doufám, že každý, kdo už nějak pocítil a prožil, že spolu s Ježíšem se život rozvíjí zcela jinak než bez něj, má v sobě také tu touhu, aby i druzí lidé objevili bohatství křesťanského života. Někteří jsou možná skleslí z toho, že se v tom směru snaží bez viditelného výsledku. Zvlášť bolavé je to, když se to nedaří ani ve vlastní rodině a u vlastních dětí.

My si ale musíme uvědomit, že Pánu Ježíši přece na těch lidech záleží mnohem víc než nám a on určitě dělá vše proto, aby si k němu mohli také svoji cestu najít. A určitě si k tomu jak to jen jde, použije vše, co pro to my můžeme nabídnout. Takže by se dalo říct, že náš neúspěch je ještě víc jeho neúspěchem. Proto je dobré oprostit se od touhy vidět výsledky a ty nechat na Pánu Bohu.

My máme mnohem větší zodpovědnost za to, nakolik Pán žije a působí v nás samotných a ne za to, jak se to daří u druhých. Jisté však je, že čím víc dáváme prostor Pánu Ježíši ve vlastním srdci, tím lépe můžeme rozlišit, co očekává on od nás. Když potom pocítíme, že bychom někomu mohli nějak prospět na cestě k Bohu, tak to uděláme prostě proto, že to je v našich možnostech. Nemusíme nutně vědět, jestli to je pro něj to nejlepší, ale určitě mu můžeme Bohu důvěřovat, že on si to použije tím nejlepším možným způsobem. To ale může někdy znamenat, že si to nepoužije vůbec. Když to ale všechno umíme nechat na našem Pánu, pak nemůžeme být zklamaní z odmítnutí, nepochopení či jakékoliv záporné reakce.  On je přece dobrý pastýř, takže pod jeho vedením nemusíme mít žádné obavy, že se něco nepovede, i když to tak může vypadat. Máme právo důvěřovat, že to, co našemu Spasiteli nabídneme a svěříme, je v nejlepších rukách.

otec Josef