Promluva ze 4. neděle velikonoční

Můžeme se nejen nazývat Božími dětmi

1 Jan 3,1-2; Jan 10,11-18

Čtvrtá neděle velikonoční se nazývá také nedělí dobrého pastýře a není těžké podle evangelia poznat proč. Slyšíme tam krásné přirovnání o tom, jaký je vztah Pána Ježíše ke všem, které vede do Božího království. Je zde řeč o pastýřovi, který dává život za své ovce. To podobenství je trochu zvláštní v tom, že my si stěží představíme nějakého pasáčka, který by za svěřené ovečky vydával svůj život do nebezpečí. Je docela přirozené, co Ježíš říká o tom, kdo je najatý za mzdu. Takový pastýř, když vidí vlka, opouští stádo a dává se na útěk. Ale i kdyby to bylo jeho vlastní stádo, kterému pastýřovi by stály nějaké ovce za to, aby za ně vydával svůj život. Ovšem Pánu Ježíši to za to stálo. On dává život za nás své ovce, aby nás svojí obětí vysvobodil z moci zla a smrti.

Na této jeho pastýřské službě pak mají svůj podíl všichni apoštolové a jejich nástupci. Z dějin církve víme, že mnozí ve své službě pastýře následovali Pána Ježíše až tak, že je to rovněž stálo život.

Zkusme si rozvinout ten obraz pastýře, který se zajímá o každého z nás jako o tu konkrétní jedinou ovečku. Pro tohoto pastýře já nejsem jednou z mnoha ovcí ztracenou ve velkém stádě. Této ovečce pastýř věnuje všechnu láskyplnou péči a starostlivost, má ji stále na očích, jako by byla jediná a jakoby ani žádnou jinou neměl. Volá ji, aby šla za ním na ty nejlepší pastviny. To, že pastýř zná svoji ovečku, je mnohem víc, než že o ní ví a rozpozná ji mezi ostatními. Tím je myšlen důvěrný vztah lásky, který z ovečky činí Boží dítě. To už je pak podstatný rozdíl, jestli v nás Bůh vidí pouze jednoho z mnoha tvorů anebo nás přijal za vlastní dítě.

Právě o tomto mluví apoštol Jan ve svém listě, když říká: „Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi také jsme. Co to ale prakticky znamená být Božím dítětem? Pouze se považovat za věřícího ještě neznamená nutně být dítětem Božím.

Božím dítětem se stal ten, kdo je doma u Boha, kdo se skrze přijetí Krista jako nové dítě znovu narodil a kdo v Bohu nalezl svého Otce. Teprve ten, kdo k tomuto ve své víře dozrál, oprávněně může Bohu říkat Otče, a to je velká věc. S tím je ovšem spojena velmi důležitá věc pro praktický křesťanský život. Víme, že Ježíš neučil své učedníky říkat v modlitbě Otče můj ale Otče náš. To proto, že to oslovení Bohu nikdy neříkáme sami. Jestli jsme jednou Boha přijali jako svého Otce, není to možné bez toho, že současně přijmeme i všechny jeho děti jako své bratry. To může být na jedné straně velkým obohacením, ale na druhé straně taky velkým břemenem. Tyto své bratry jsme si totiž nevybrali podle svých představ a sympatií. Tím pádem dostáváme jednak bratry skvělé, ale taky bratry obtížné, takové, které bychom si sami nikdy nevybrali.

Pokud chceme být dětmi jednoho Otce, můžeme počítat s tím, že jednoho bratra nám Pán pošle, aby nás něčím obohatil. Pak ale musíme být připraveni i na to, že jiného nám pošle proto, aby nás vedl ke schopnosti milovat druhého člověka takového jaký je. Tím nás někdy usvědčí, jak nám to moc nejde a že k tomu potřebujeme od něj dostat více sil. Ve skutečné bratrské lásce nejde jen o vztah vzájemných sympatií. Taková láska jde člověku sama od sebe, protože není těžké mít rád někoho, kdo je mi blízký a příjemný. Pán Ježíš nás nepotřebuje učit lásce přirozené ale nadpřirozené, která něco stojí a která jde s Kristem až na kříž. Na ten kříž, kde má být ukřižována naše soustředěnost na sebe.

Tím se pak začínáme podobat tomuto dobrému pastýřovi a začínáme mít i podíl na jeho pastýřské službě. Ježíš potřebuje v církvi služebníky, kteří by to jeho poselství dalším lidem zprostředkovali. Proto je i ta dnešní neděle dnem modliteb za duchovní povolání, aby volání k této službě zaslechli další bratři a sestry. Modlíme se za všechny, které Pán volá, aby každý uměl odpovědět na to jemu adresované Boží volání. V prvé řadě myslíme na kněžská a řeholní povolání, ale cesty následování našeho pastýře jsou velmi rozmanité, u každého jiné. Společné však je to, že každá životní cesta věřícího by měla být odpovědí na Boží volání.

Ten příklad vztahu pastýře ke svým ovečkám nemusíme vztahovat jen na duchovní osoby, ale dá se uplatnit na jakoukoliv situaci, kdy jeden člověk je nějakým způsobem zodpovědný za druhé, za nějaké dění, nebo nějaký úkol. V každé takové situaci lze rozlišit dvojí možný přístup, jak to ukázal i Ježíš. Buďto někdo něco dělá jen za mzdu anebo proto, že chce druhým prospět a záleží mu na jejich dobru. Právě tím druhým postojem se můžeme v jakékoliv situaci a v jakékoliv službě spojovat s přístupem dobrého pastýře.

Všichni jsme proto zodpovědní za vytváření takové duchovní atmosféry, ve které bude možné snáze zaslechnout Boží volání. Na každém z nás záleží, jestli Ježíšovo nenásilné volání nebude přehlušeno hlukem dnešního světa. My všichni máme být ovečkami, které znají pastýřův hlas a jdou za ním. Proto, bratři a sestry, udělejme všechno pro to, aby Boží volání mohlo znít mezi námi co nejzřetelněji a zvláště v našich srdcích. Bez potřebné touhy sotva zaslechneme, jak nás chce náš pastýř vést a co by chtěl v našem životě vykonat. Náš pastýř Pán Ježíš za nás, za své ovce dokonce položil svůj život. Kéž nás to ve všem, co děláme, vede k postoji, kdy už nehledíme na to, co z toho sami budeme mít, ale jak tím napomůžeme, aby Boží království mezi námi mohlo stále růst.

otec Josef