Promluva ze 17. neděle v mezidobí

Význam přímluvné modlitby

Gn 18, 20 – 32; Lk 1, 1 – 13

Pán Ježíš nám dnes v evangeliu dává příklad, jak moc je důležitá přímluvná modlitba a to samé zdůrazňuje i první čtení o Abrahámovi. Zde můžeme mít dojem, že Abrahám vystupuje jako někdo, komu více záleží na lidech, než samotnému Bohu. Bůh je zde líčen v roli soudce, který hodlá zničit města Sodomu a Gomoru, jejichž obyvatelé vedli velmi špatný život. Abrahám je v roli prosebníka, který žádá Boha, aby město ušetřil kvůli malému počtu dobrých lidí, kteří zde žijí.

Začíná prosit za padesát spravedlivých a toto číslo postupně snižuje, až skončí u deseti. Víme, že nakonec se zde nenašlo ani těch deset spravedlivých a město bylo zničeno. Přesto je ta ukázka Abrahámových proseb důležitá. Samozřejmě, že Bohu nesmírně záleží na každém člověku, ale on také chce, aby se věřící lidé učili také zodpovědnosti za druhé. Proto se v tomto případě Bůh snad záměrně projevuje jako ten, kdo sesílá spravedlivý trest, aby si lidé uvědomili, že potřebují prosit o jeho milosrdenství.

Pokud jste se setkali s obsahem nějakých mariánských zjevení, mohlo vás zarazit, když je tam řečeno, jak Panna Maria potřebuje naše modlitby, aby mohla zadržet trestající Boží ruku a odvrátit pohromy, které mají přijít. Někteří teologové pak taková zjevení odsuzují, protože Panně Marii přece nemůže záležet na záchraně lidí víc než Nebeskému Otci. Jenže i tady může jít o něco podobného jako tehdy s Abrahámem.

Panna Maria, i když je Matkou Boží, pořád je člověkem jako my. A snad právě proto, aby Bůh ukázal, jak je důležitá role člověka, dává jejímu vlivu určitý prostor jakoby namísto sebe. Jeho milosrdenství totiž není nějaká samozřejmost, a pokud by lidé o ně nestáli, pak má být jasné, že spravedlnost bez milosrdenství nutně přinese světu záhubu. Bůh snad záměrně na lidi působí tak, aby bylo jasné, že lidstvo si nic jiného než záhubu nezaslouží. Ponechává si tvář soudce, který vynáší rozsudek, aby bylo zřejmé, proč je nutné o milosrdenství prosit.

A tím dává jak Abrahámovi, tak Panně Marii prostor, aby dali ostatním svými přímluvnými modlitbami příklad. Lidé mají pochopit, že Bůh nám chce prokázat své milosrdenství, ale člověk musí nejprve ukázat, že o to stojí.

Až když se aspoň někdo začne s důvěrou v modlitbě obracet k Bohu, má Boží slitování možnost se projevit. Když se však nenašlo v Sodomě a Gomoře ani deset lidí, kteří by se k Bohu obrátili, stala se zkáza těchto měst znamením, k čemu směřuje lidský život bez Boha a úsilí o dobro. Bůh chce na 1. místě zachránit lidem věčný život, a když už to nejde jinak, použije i takovýto způsob varování. Zdálo by se tedy, že Abrahámovy prosby byli zbytečné. On však prokázal dobrou vůli a to bylo to podstatné. I když nebylo zachráněno město, přece alespoň jako jediní hodni záchrany byli z města vyvedeni Lot a jeho rodina.

My taky můžeme mít někdy pocit, že všechny naše modlitby a oběti, které Bohu přinášíme třeba za něčí obrácení, jsou zbytečné. Musíme si ale uvědomit, že my nejsme zodpovědní za výsledek a ani si ho nemůžeme nárokovat. My máme odpovědnost pouze za svůj postoj a úmysl a tato hodnota se u Boha nikdy neztratí. Ve svých přímluvných modlitbách máme příležitost ukázat svoji důvěru Bohu. Je to vyjádření víry, že nespoléháme jen na výsledky svého vlastního úsilí, ale že chceme dát prostor zejména Božímu působení. Jak se ale to Boží působení projeví, to máme nechat na něm.

Sám na svých zkušenostech si uvědomuji, že pokud se modlím za věci, které se týkají mně osobně, vždycky jsem mohl dříve nebo později poznat nějaký výsledek. Když se však modlím za nějakou záležitost jiného člověka, někdy nevidím celé roky žádný účinek.

Když totiž prosíme za jiné lidi, vyprošujeme sice pro ně Boží milost, která jim určitě je k dispozici, ale naše modlitby mohou druhému člověku pomoci jen do takové míry, do jaké on sám bude o to stát. Proto se někdy může zdát, že naše modlitby nemají žádný vliv. To neznamená, že nemají žádnou hodnotu. Možná, že v některých případech poznáme až na věčnosti, jak Bůh odpověděl na naše volání. Jenom je důležité nenechat se odradit zdánlivým neúspěchem a nevyslyšením.

Někdy tedy může být účinek modliteb přímo velkolepý až zázračný a jindy třeba velmi nenápadný a skrytý. Ale kdo je pozorný a vnímavý vůči tomu, jak Bůh jedná v našich životech, ten rozezná i ty nepatrné zázraky, které jiní považují za náhody, nebo jim ani nevěnují pozornost. Jen s touto otevřeností a vytrvalostí při modlitbě můžeme pak také získat řadu vlastních zkušeností s tím, jak Bůh odpovídá na naše prosby mnohem lepším způsobem, než jsme čekali.

Dnešní téma ukazuje, jak velmi je v církvi důležitá přímluvná modlitba a také to, když se věřící k takovým modlitbám také spolu setkávají. Nějaké přímluvy sice zazní při každé mši svaté, ale když se najdou lidé, kteří společně vloží do takové modlitby zvláštní úsilí a naléhavost, pak to bude mít mnohem větší dopad. Když se třeba lidé spojí, aby vyprosili místnímu farnímu společenství obnovu víry nebo potřebné dary Ducha svatého, pak je to ten nejlepší předpoklad, aby se moc Boží milosti mohla citelně projevit.

otec Josef