Promluva ze 17. neděle v mezidobí

Jaké zázračné rozmnožení očekáváme?

Jan 6, 1 – 15

Rád bych se dnes, bratři a sestry, zamyslel nad tím, jaké místo v Ježíšově poslání vlastně má to zázračné nasycení velkého zástupu lidí. Vidíme, že Pán Ježíš nebyl nijak povznesen nad tu přirozenou potřebu svých posluchačů, kteří začali mít hlad. Současně mu však nešlo jen o pouhé nasycení hladových krků. To zázračné rozmnožení pěti chlebů a dvou ryb bylo také součástí jeho výuky o Božím království.

Jednak tím ukazuje, že je vnímavý i na běžné potřeby obyčejných lidí, a že Bůh má péči o všechno. Chtěl však také naznačit, že pravý pokrm života je dar z nebe. Nasycení těla nevšedním způsobem umožňuje poznat, že Ježíš má moc poskytnout pokrm i pro hladovějící srdce a to ve svém poselství o spáse a Boží lásce. Zázračné nasycení je navíc ukázkou, jaký postoj má člověk zaujmout, abychom se mohli sytit tím, co nám Bůh nabízí.

Všimli jste si, jakým úkolem Ježíš pověřil své učedníky? On jim říká: „Postarejte se, ať se lidé posadí.“ Oni by spíš čekali, je pošle shánět stravu, nebo že budou muset lidi přimět, aby si šli sami zajistit jídlo. A místo toho dostanou tak snadný úkol, že to ani nestojí za řeč. Přesto však to evangelista Jan zmínil. Aby ti lidé mohli přijmout dary z Boží ruky, nemusí dělat vůbec nic, stačí se jen posadit. Když chceme od Boha něco dostat, musíme na prvním místě zaujmout tu pozici přijímajícího a být právě tam, kde Ježíš nabízí své dary.

Někdy až ve chvíli, kdy zanecháme horečnatého úsilí, které nemá žádné kloudné výsledky, kdy se zastavíme a všechny své starosti předložíme Pánu a s důvěrou se jakoby posadíme před něj, tehdy Bůh začne jednat.

Tuto zkušenost mám například s modlitbou růžence. Myslím, že se najde řada věřících, kteří se na tuto modlitbu dívají tak trochu spatra. Někdo v tom vidí jen mechanické opakování nebo bezduché drmolení zdrávasů pořád dokola. Proto mohou mít pocit, že taková modlitba se hodí jen pro ty, kterým stačí poněkud bezduchý přístup k modlitbě.

Jenže růženec správně pojatý krásně vyjadřuje přístup člověka, který si nijak nezakládá na sobě a na tom, jak úžasně rozmanitě se dokáže modlit, jak dokonale dokáže zformulovat vlastní prosby a díky. Je to modlitba, skrze kterou se člověk zříká toho, co si sám chce u Boha vymodlit a naopak dává prostor tomu, co chce konat a co nám chce dát sám Bůh.

V mládí v době, kdy jsem začal víru prožívat novým intenzivním způsobem, se ve mně objevila touha také něco užitečného pro Pána Boha dělat. Hrál jsem na kytaru, a tak mě napadlo dát dohromady dětskou scholičku. Jenže u nás se před tím dlouhá léta žádné činnosti s dětmi a mládeží nikdo nevěnoval. Využil jsem všechny možnosti ohledně kontaktů z výuky náboženství a oslovení rodičů toho minima dětí, které se občas ukázaly v kostele. Na pracně zorganizovanou schůzku přišly jen dvě děti, z toho jedno děvče vůbec zpívat neumělo.

Tehdy jsem už vážně začal pochybovat, jestli má cenu se o něco snažit a v duchu jsem Pánu Bohu vyčítal, proč mi vnuká takové nápady, které nikam nevedou. Když už jsem ale nevěděl, co víc mohu Pánu Bohu nabídnout, napadlo mě, že bych se za to mohl začít modlit růženec. Tehdy jsem četl o zázracích a zjeveních Panny Marie v Lurdech, ve Fatimě a Medžugorii a o tom, jak je všude kladen důraz na modlitbu růžence. Právě tímto primitivním jednoduchým způsobem jsem tedy Pánu Bohu svěřil svoji dosavadní marnou snahu.

Přestal jsem spoléhat na to, co jsem si myslel, že já sám pro tu věc mohu udělat a jenom se modlil, aby sám Ježíš jednal v naší farnosti tak, jak on uzná za vhodné a když bude chtít, abych mu v tom mohl být k dispozici.

Asi po týdnu se samy věci daly do pohybu. Pán mi sám přivedl hned čtyři zakládající členky schóly a to tím způsobem, že dvě babičky nezávisle na sobě mi přivedly každá dvě vnučky s tím, že umí dobře zpívat a že by se tak mohly uplatnit. Byly to holky, které po 1. sv. přijímání přestaly chodit do náboženství a rodiče s nimi do kostela nechodily, takže jsem o nich nevěděl a při vlastním organizačním úsilí s nimi ani nemohl přijít do styku. Tímto okamžikem se však věci daly do pohybu. Nakonec se přidaly ještě další děcka a zanedlouho už jsme měli za sebou první pokusy se zpěvem v kostele. Tak jsem byl svědkem také zázračného rozmnožení, kdy jsem Pánu Bohu nabídl to málo, co jsem měl a on už se postaral o rozmnožení scholičky.

Těm Ježíšovým učedníkům tehdy bylo celkem jasné, že s pěti chleby a dvěma rybami toho taky sami moc nedokáží. Mohli ale zakusit, co se stane, když to málo odevzdají svému Pánu. Proto je dobré naučit se s Bohem spolupracovat a s důvěrou vložit své starosti do jeho rukou. Nespoléhat na výsledky svého úsilí, ale předat Pánu to málo, co můžeme, nabídnout mu to s očekáváním, že on si toho použije, jak sám uzná za vhodné.

Myslím, že v naší farnosti by se nám taky hodilo nějaké zázračné rozmnožení. Také by se nám hodilo, když by nám přibylo dětí tady v kostele i spolu s jejich rodiči, kdyby se pak rozmnožila i naše dětská scholička a kdyby se našli v mladé generaci ti, kteří by se jim věnovali.

Z rukou učedníků přijal Ježíš jenom pět chlebů a dvě ryby a s tím nasytil velký zástup lidí. Ani od nás neočekává kdoví jak velké výkony. Mnohem více mu jde o naši důvěru, kterou budeme vkládat do našich modliteb. Modlitba je nezbytný základ k tomu, abychom dávali prostor pro působení Ducha svatého. K tomu Pán potřebuje naše odhodlání nabídnout mu aspoň to málo, co můžeme, ale současně ochotu svěřit mu i celý svůj život. Z toho pak on může vytvářet velké věci.

o. Josef