Promluva z 6. neděle velikonoční

Milujte se, jako jsem já miloval vás

1 Jan 4, 7 – 10; Jan 15,9-17

Jak 2. čtení, tak evangelium dnes hovoří o Boží lásce k člověku a vybízí nás, abychom tuto lásku opětovali a navzájem si ji prokazovali. Jenže lidé si pod pojmem láska často představují poněkud něco jiného, než jak o lásce vypovídá Boží slovo. Třeba když někdo po jiném člověku touží, je mu s ním hezky a je zahrnován pozorností. To ovšem může být více zamilovanost než skutečná láska.

Sám Bůh nám totiž ukazuje lásku zcela jiným způsobem. Pán Ježíš říká: Jako Otec miloval mne, tak jsem já miloval vás. Jak tedy nebeský Otec miluje svého Syna? Dobře víme, že ho nechal odsoudit, potupit, pošpinit, zneuctít, aby pak prožil obrovská muka, než zemře na kříži. Kdo asi stojí o takové projevy lásky? Když nás samotné nechá Bůh projít něčím těžkým, budeme schopni v tom rozeznat Boží lásku?

To může jen ten, kdo pochopí a s vírou přijme smysl všeho toho. Projevy lásky Boží jsou založeny na tom, že On to s námi myslí dobře, i když se při tom dějí věci, které jsou těžké a bolestivé. Mít úmysl milovat totiž na prvním místě znamená přát druhému dobro. Tedy úplně něco jiného než je touha mít někoho pro sebe. No a uskutečnění lásky pak obnáší nějaké konkrétní dobro tomu druhému taky poskytnout a dokázat pro to přinášet třeba i oběti. Takže věrohodnost lásky nelze posuzovat podle toho, jak je lidem spolu dobře, ale mimo jiné i podle toho, co jsou schopni pro sebe navzájem vytrpět.

A pokud věříme, že nejvyšším dobrem pro člověka je spása, pak největším projevem Boží lásky je to, jak nám nebeský Otec spásu nabízí. Tedy skrze oběť svého Syna. My dobře víme, že Ježíš takto zahladil všechny naše viny. Uvažme, jestli bychom z lásky vzali něčí vinu na sebe. Kdo z nás se nechá potrestat za vážné provinění někoho jiného?

V knížce Živá voda pro duši je k tomuto tématu takovýto příběh z dávné doby: Jeden chlapec cosi ukradl. Vyšlo to však najevo a chlapec se bál, co na to řekne jeho otec, poctivý a všemi vážený muž. Toho večera by se atmosféra u stolu dala krájet. Otec se synem osaměli a chlapec čekal, co se bude dít. Otec celý večer nepromluvil. Náhle vstal a zamířil ke krbu. Pevně sevřel pohrabáč, který byl rozpálený od ohně a rudě žhnul. Chlapec ho s úděsem pozoroval. Když přišel otec k synovi, tomu se před očima vybavily zprávy o potrestání zločinců, kterým bylo na ruce vypáleno znamení, aby trvale označovalo ruku zloděje. Otec položil svoji vlastní levou ruku na stůl před chlapce a na ni přiložil rozpálený konec pohrabáče. Neřekl ani slovo. Syn s hrůzou pozoroval otcovu spálenou ruku. Už nikdy do konce života nic neukradl. Může se to jevit jako kruté poučení, ale jaká souvislost nás napadne, když se podíváme na kříž?

Svatý Jan píše, že Bůh je láska, a když tomu lidé nevěří, pak je to i proto, že vlastně nechápou, co to láska je a co je pro člověka skutečným dobrem. Dokud je totiž vztah lásky naplňován vzájemnou touhou, je tak snadné milovat. Když zamilovaní lidé jeden po druhém touží, tak je přirozené, že chtějí toho druhého učinit šťastným a jsou pro to schopni lecos obětovat. Jenže vyzrálá láska musí dokázat touhu nahradit vůlí. Touha je prchavá věc, která se dříve nebo později vytratí. A pak už se stane velmi aktuální právě to, jakou lásku nám ukazuje Pán Ježíš na kříži.

Dobře víme, že Ježíše nedržela žádná rozvášněná touha po nás lidech, když měl být pro nás obětován. Naopak by se rád zřekl toho, co kvůli naší spáse měl podstoupit. Musela tu nastoupit síla vůle, která se rozhodne podstoupit vše, co je třeba. Není to tedy síla vášně, ale síla vůle, která je znamením opravdové lásky. A někdy je třeba tuto sílu použít i pro přinesení určité oběti za druhé.

A tak si můžeme položit otázku, jaké znamení poskytují naše mezilidské vztahy tam, kde emoce, touhy a vášně už vyklidily pole. Aby tyto vztahy byly dál hezké, přívětivé a ryze lidské, neobejde se to bez odhodlání vůle něco pro to dělat. To hezké, co dříve šlo ve vztazích tak nějak samo sebou, může žít dál jedině tehdy, když se do toho vloží nové úsilí. Člověk se mezi věřícími někdy setkává s lidmi, kteří jsou v rámci farního společenství docela oblíbení a přitom vztahy s jejich nejbližšími se jeví hodně chladné.

Jestlipak to není tím, že prokazování pozornosti a lásky vyžaduje někdy u těch nejbližších mnohem více odhodlání a vůle než mezi ostatními lidmi. Právě k tomu nás však Pán Ježíš vybízí, když říká: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás. Proto také jedině u něj můžeme dostat potřebnou sílu a motivaci k lásce k bližním. Jedině, když víme, jak jsme milováni Bohem a jakého dobra se nám od něj dostává, můžeme sami druhým dobro prokazovat, i když nás to něco stojí.

otec Josef