Promluva z 6. neděle v mezidobí

14. 2. 2021
COKOLIV DĚLÁTE, VŠECHNO DĚLEJTE K BOŽÍ OSLAVĚ

1 Kor 10,31-11,1

Na dnešním 2. čtení mě zaujalo zvláště to, že i jídlo a pití je něco, čím lze oslavovat Boha. Apoštol Pavel to vyjadřuje slovy: „Ať jíte, ať pijete nebo cokoli jiného děláte, všechno dělejte k  Boží oslavě.“ Tím nás vybízí, aby jakákoliv naše činnost byla svým způsobem zaměřena k Bohu a v něm tak mohla nalézt svoji pravou hodnotu. Už jako bohoslovci jsme se třeba u slavnostně bohatě prostřeného stolu rádi ujišťovali, že když křesťan jí, církev roste. Když pak něco zbylo a zazněl dotaz, kdo si přidá, vždycky se našel někdo, kdo to komentoval slovy: Než aby se Boží dárek zkazil, ať se raději kůžička natáhne.

Takovou interpretaci asi sv. Pavel neměl na mysli, ale je zřejmé, že Bůh je oslaven už tím, když každý pokrm a nápoj vnímáme jako jeho dar a umíme je užívat takovým způsobem, aby dobře sloužily našemu životu i tělesnému zdraví.

Proto k Boží oslavě slouží i to, když si to při každém jídle uvědomíme a za tento dar poděkujeme. Není asi snadné na to dbát a přimět se k tomu, když někdo nebyl od malička veden k tomu, aby se před jídlem pomodlil. Pokud se ale rozvíjí naše víra v tom duchu, že se učíme vnímat Boží blízkost v nejrůznějších okamžicích dne, pak takové zastavení u jídla je dobrou příležitostí na krátkou modlitbu.

Samozřejmě není nutné, aby to byla pokaždé hlasitá modlitba, která budí pozornost jiných přítomných lidí. Dobré je už to, když poděkujeme aspoň v duchu. V prostředí nevěřících na jednu stranu nevidím jako nutné prosazovat si prostor na modlitbu u stolu, aby se tím někdo cítil omezován. Ale potichu se jednoduše u stolu přežehnat nemusí nikomu vadit a přitom to je nenásilným svědectvím o našem životě s Bohem a toho, že se za víru nestydíme.

Svatý Pavel ale v listu Korinťanům zmiňuje jídlo a pití ještě z jiného důvodu. U mnohých křesťanů ze židovství totiž bylo velkým pohoršením, když se jedlo maso buď z rituálně nečistých zvířat, nebo ze zvířat obětovaných pohanským modlám. Křesťané, kteří ovšem vzešli z pohanských národů, se necítili být vázáni těmito starozákonními předpisy. Svatý Pavel tento svobodný postoj schvaluje, ale přitom upozorňuje, že této svobody, dosažené v Kristu, je třeba užívat tak, aby nebudila pohoršení u těch, kdo se ještě neodpoutali od překonaných předpisů.

To se pak může týkat i jiných oblastí. Podobně i dnes, pokud jde o určité zvyklosti církve, může vzbudit pohoršení, když se jimi někdo necítí být vázán a dělá si to po svém. Nejčastěji asi jde o mladé věřící, ve kterých, když se rodí živý vztah ke Kristu, mají pocit strnulosti některých zvyků, kterými mnozí v církvi svoji víru vyjadřují. Proto hledají své vlastní, jim přirozené způsoby, jak svůj život víry navenek vyjadřovat. Cítí, že v Kristu nalezli svobodu a že nejsou vázáni zvyklostmi svých předků.

Pro názornost toho o čem mluvím, uvedu jeden příklad. Vyprávěl to známý karmelitán, otec Vojtěch Kodet, který dokud nebyly v 90.roce obnovené mužské řeholní řády, jeden čas působil také v Brně. Vytvořila se kolem něj skupina, která se věnovala evangelizaci i mezi narkomany a prostitutkami. Při této práci se začala potvrzovat Ježíšova slova, že nevěstky a hříšníci předejdou mnohé do Božího království. Když tento kněz podobně jako Ježíš neváhal trávit určitý čas ve společnosti takovýchto lidí, někteří se skutečně obrátili ke Kristu a začal se v nich rozvíjet opravdový vztah k Bohu. Samozřejmě, že otec Vojtěch, pokud se k těmto lidem chtěl přiblížit, musel s nimi komunikovat na jejich rovině a jejich stylem. Oni naopak nic nevěděli o postavení kněze ve farnosti a o zvyklostech farního společenství. Tím pádem, když začali chodit do kostela, vyjadřovali se po svém. Zbožní farníci najednou mohli vidět, jak se do kostela přihrne třeba mladík v otrhaných džínsách a v horlivosti mu nestačí před oltářem běžné pokleknutí. On sklání hlavu až k zemi a užaslí věřící sledují, jak jeho vlasy, sahající skoro po pás, přepadají přes hlavu a rozprostírají se na koberci. Horké chvíle prožíval tento kněz třeba tehdy, když se před jeho farníky, kteří se k němu chovali s obvyklou uctivostí, v kostele objeví atraktivní dívka v minisukni. Tak se lehce přihodilo, když se před bohoslužbou setkali v kostele, že všichni uslyšeli slova jako: „Jé, ahoj Vojto, jak se máš? Ta holka chtěla vyjádřit svoji upřímnou radost ze setkání s kamarádem, který ji ukázal cestu k Bohu, ale rudý otec Vojtěch by se nejraděj v tu chvíli propadl do země.

Samozřejmě je v těchto případech nutná určitá dávka tolerance k těm, kteří neznají všechny souvislosti ohledně prožívání víry. Je ale vidět, že ne vše, co člověk dělá s upřímností, může být za každé situace vhodné a pro kohokoliv přijatelné. Od sv. Pavel jsme k tomu slyšeli ještě další důležité slova: „Nehledím na to, co je prospěšné mně, ale na to, co prospívá všem, aby tak mohli dojít spásy.“

Pokud se tedy chceme snažit, aby v každé naší činnosti byl Bůh oslavován, nemůžeme zůstat upnuti na sebe. Nejlépe bude Bůh oslaven tehdy, když každé své upřímné úsilí o prožívání víry budeme schopni vykonat takovým způsobem, který bude pozorný i vůči bližním. Tím budeme schopni napodobit sv. Pavla v jeho snaze pamatovat na to, co prospívá všem, aby tak mohli dojít spásy.

Zpět na titulní stránku