Promluva z 5. neděle velikonoční

7. 5. 2021
BÝT RATOLESTÍ NA KRISTOVĚ KMENI

1 Jan 3,18-24; Jan 15,1-8

Víme dobře, že není tak těžké mluvit o tom, jak máme naplňovat největší přikázání lásky k Bohu a k lidem, jako to dokázat to svým jednáním. To má také na mysli sv. Jan, jak jsme to dnes slyšeli v druhém čtení v jeho listě. Apoštol nás vyzývá, abychom nemilovali jen slovem, ale činem, doopravdy. Asi jste sami mnohokrát stejně jako já udělali zkušenost, že představa o druhém člověku vytvořená jen na základě toho, jak mluví a jak se vyjadřuje, může být hodně zkreslená. To, že někdo hezky mluví, nás může snadno vést k milnému mínění o jeho vlastnostech. Když na základě jeho slov od něj také něco očekáváme, můžeme být hodně zklamaní.

Není ale naším úkolem posuzovat druhé. Daleko důležitější je zabývat se tím, jak to mé vlastní vyjadřování odpovídá mému jednání. Sv. Jan k tomu navíc dodává jednu důležitou věc, kterou formuluje slovy: „To je jeho přikázání; abychom věřili ve jméno jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovali.“ Tím říká nejenom, co máme dělat, ale i co je pro to předpokladem, kde k tomu najdeme motivaci a sílu. My se máme navzájem milovat, ovšem sílu k tomu nám dá jedině víra v Ježíše. On sám chce totiž milovat naše bližní skrze nás. Skutečná láska k bližnímu není možná bez hluboké důvěry v sílu Božích milostí a nikdo není schopen milovat kohokoliv včetně svých nepřátel jen svými přirozenými silami.

Láska, která miluje i toho největšího hříšníka a jde kvůli němu na smrt, je pro nevěřícího člověka naprosto absurdní. Kdyby však Bůh nemiloval hříšného člověka, pak by nutně svět skončil velmi špatně. My máme tu úžasnou možnost skrze víru v Božího Syna mít účast na této lásce, která zachraňuje svět. Dalo by se říct, že nakolik je opravdová naše víra, natolik se to projeví i v míře schopnosti prokazovat druhým svoji lásku.

Jasně o tom mluví podobenství o vinném kmeni. Pán Ježíš se přirovnává k vinnému kmeni, nás k ratolestem a k tomu říká: „Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Kdo zůstává ve mně a já v něm, nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic.“ Teprve až jsme napojeni na Ježíšovu lásku, začne i naše srdce milovat doopravdy své bratry. Je nesmysl chtít po někom, aby uměl milovat kohokoliv, dokud on sám nečerpá z velikosti Boží lásky.

S růstem víry se také rozvíjí větší zájem o druhé lidi, začíná nám na nich více záležet, ale nemůžeme si myslet, že naše bratrská láska bude hned na patřičné úrovni. Když třeba u někoho vidíme vážný nedostatek v jeho křesťanském životě, může se nám jako skutek lásky jevit snaha pomoci mu, aby se napravil. Možná to zní ušlechtile, ale časem jsem pochopil, že tohle ještě nemusí být skutečná bratrská láska. Stačí se podívat na Ježíše a vidíme, jak je tento postoj ještě daleko od skutečné lásky. Copak on někdy hříšníkovi dokazoval lásku tím, že mu pomáhal polepšit se? Jistě k tomu dával motivaci, ale především udělal to, že vzal tu vinu hříšníka na sebe. V tom je vrchol pravé lásky, že on se nechal potrestat na kříži za všechny naše hříchy. Kdo z nás se nechá potrestat alespoň za malý hřích druhého člověka?

To, že já chci někomu pomoci, aby se změnil, nemusí být vůbec projev lásky. Spíš je to projev neschopnosti přijmout tu tíhu jeho hříchu na sebe. Když já chci, aby se druhý změnil, tak nejspíš proto, že je mi třeba nějaká jeho slabost příliš na obtíž a já toho člověka neumím milovat i s tím jeho hříchem. Bez světla evangelia bych si však tohle nebyl schopen nikdy uvědomit a mohl bych si myslet, jak už jsem duchovně na výši, když chci druhému pomáhat ke změně k lepšímu. Teprve tím, když mi Boží slovo a jeho Duch odhalí pravdu, může mě Ježíšův vliv zase poposunout kousek dál k té pravé lásce.

V životě každého z nás může být spousta zamaskovaných projevů sebelásky, které napovrch mohou budit zdání dobré úrovně křesťanského života. Pokud však dáme dost prostoru hlasu Božímu, Pán nám bude ukazovat pravdu a postupně odkrývat, co nám vlastně ke skutečné lásce schází. V listě sv. Jana jsme dnes slyšeli, že Bůh ví všechno dokonaleji než naše svědomí.  To znamená, že jen Bůh nám může ukázat věci, na které naše svědomí samo nepřijde. Aby se v našem životě mohlo něco měnit, je třeba osvojit si Boží slovo a Kristova ducha natolik, aby On sám mohl formovat naše svědomí.

Sv. Jan říká, že jen ten, kdo miluje doopravdy, může mít před Bohem klidné svědomí, toho svědomí z ničeho neobviňuje. Klidné svědomí však může mít ještě jiný důvod. V semináři se o tom vyprávěl takový vtip. Otec spirituál vede bohoslovce k časté svaté zpovědi. Jeden bohoslovec však namítá. Otče, mně mé svědomí nic nevyčítá. „Jak je to možné?“ ptají se všichni kolem. Jiný spolubratr ho doplní: Bodejť by ho neměl čisté, když ho nepoužívá. Co se nepoužívá, to se neušpiní.

Cestou k životu v pravdě tedy je rozvíjet používání svědomí ve světle evangelia. Skrze tento Ježíšův hlas se máme stát ratolestí, která nese mnoho ovoce. Takového ovoce, které už není výsledkem lidského výkonu, ale Božího života v nás.

o. Josef

Zpět na titulní stránku