Promluva z 5. neděle velikonoční

Jak se budeme mít v nebi?

Zj 21,1-5a; Jan 13, 31 – 35

Druhé čtení je ze Zjevení sv. Jana, což je kniha, která je v některých místech docela obtížná na výklad. V dnešním úryvku jsme slyšeli, jak apoštol Jan viděl nové nebesa a novou zemi s tím, že dřívější nebe a země zmizeli. Z toho se vyvozuje, že na konci časů má být všechno obnoveno, jak nebe, tak země. Proto najdeme i různé výklady o tom, jak má vlastně vypadat existence na věčnosti. Obvykle uvažujeme o věčném životě v nebi, takže je otázka, co se myslí tím, že bude obnovena i země.

Například svědkové Jehovovi tvrdí, že do života s Bohem v nebi se dostane jen 144 000 vyvolených, což je také údaj z knihy Zjevení. Zato všichni ostatní, kteří obdrží život věčný, budou žít právě na oné nové zemi. Katolická nauka žádné takové rozdělení nemá a věříme, že na věčnosti máme žít všichni s Bohem v nebi. Ale co si počít s tou novou zemí?

Někdy se děti v náboženství ptají, jestli budou mít v nebi například svůj mobil, nějakou oblíbenou hračku nebo svoji kočičku apod. To všechno jsou pozemské věci, které v nebi potřebovat nebudeme. Na druhou stranu je ale napsáno, že v nebi nemá být jenom naše duše, ale že budou vzkříšena i naše těla. Podobně i Ježíš, když byl vzkříšen, odchází do nebe i se svým tělem. Stejně i Panna Maria byla do nebe vzata se svým tělem. Jestli má tedy na věčnosti být obnoveno naše pozemské tělo, možná i způsob věčné existence může mít podobu nějaké obnovené pozemské existence.

Proto dětem na jejich otázky odpovídám, že v nebi budeme mít všechno, co potřebujeme k tomu, aby nám tam bylo krásně a mohli jsme se neustále radovat. Když bychom k tomu potřebovali nějaké hry, nebo kytičky, zvířátka apod., tak to má Pán Bůh určitě nějak vymyšlené.

Některé úvahy o nebi se ale zabývají tím, že lidé nebudou věčnou blaženost prožívat stejně, ale podle toho, jakou měrou dokázali naplnit už život zde na zemi láskou k Bohu a bližním. Právě to nám připomnělo čtení z evangelia. Ježíš nás vybízí: Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás.

V následující větě navíc dodává: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem.“ Jak si tedy po této stránce stojíme? Když například lidé mimo církev přijdou do kostela mezi nás věřící, mají šanci poznat, že naším učitelem a mistrem je Pán Ježíš? Mají možnost udělat nějakou zkušenost s tím, že mezi věřícími proudí Boží láska?

Musíme si poctivě přiznat, že často to tak v církvi nefunguje. Jestli se s tím ale nechceme spokojit, bude dobré hledat cestu, co se s tím dá dělat. Aby v našem životě mohla růst moc Boží lásky, k tomu potřebujeme nejdřív v plné míře objevit, kým che sám Bůh být pro nás. A On chce být pro nás tím, kým je milující otec pro své děti. To je první důležitá věc, abychom tomu nejen věřili, ale také to ve svém životě také objevovali a vnímali. Dokud nevím, jak se Otcova láska v mém životě projevuje, nemohu z ní ani čerpat.

Ježíš nás chce například naplňovat takovou láskou, která nedělá rozdíly mezi lidmi. On má lásku ke všem a chce nás naučit, abychom to také dokázali. To potom obnáší umět přijmout člověka, který se nám něčím protiví, se kterým jsou nějaké potíže. Když nám někdo ubližuje, tak mu nepřestaneme přát a podle možností prokazovat dobro. Když má někdo něco proti nám, snažíme se na sebe podívat jeho očima a poctivě zpytovat svědomí, co si o sobě máme uvědomit.

Abychom ale mohli milovat druhé podle Ježíšových slov, potřebujme díky vztahu lásky ke Kristu být vnitřně svobodní a uzdravení od každého zranění, musíme být naplněni Duchem svatým, a rozlišit, jakým konkrétním způsobem mám lásku podle Ježíšova vzoru uskutečňovat. To všechno je otázka hlubšího života s Bohem a duchovního zrání. Většina věřících se ale nejspíš spokojí jen s určitým průměrem, což ohledně dosažení spásy nemusí být velký zádrhel. Jestli to ale může mít vliv na to, jak máme jednou prožívat věčnou radost v nebi, pak určitě stojí zato usilovat o hlubší duchovní život. Moje zkušenost mi říká, že mnohým v tom pomohlo, když se za tím účelem setkávali ke společné modlitbě a vzájemně si pomáhali v duchovní formaci. Jestli se někdo o duchovní růst snaží stranou od lidí, pak zůstane jen u zbožné teorie. Teprve, když se formování víry rozvíjí ve vztazích s dalšími lidmi, může se tím skutečný růst prověřit.

Pochopitelně, že nabídka na setkávání, kterou se snažím nabízet v naší farnosti, může vyhovovat jen někomu. Kdo ale upřímně hledá, tomu Pán určitě pomůže najít společenství lidí, kteří se za takovým účelem mohou dát dohromady a vzájemně si pomáhat více se přiblížit a otevřít moci Boží lásky.

otec Josef