Promluva z 5. neděle postní

Kdo nemá v sobě ducha Kristova, ten není jeho

Řím 8, 8 – 11

Dnešní čtení z Písma svatého už překračují tématiku postní doby zaměřenou na obrácení a pokání. Všechno se dnes točí kolem vzkříšení a tím se už připravujeme na téma Velikonoc, které máme za dva týdny. Prorok Ezechiel hovoří o otevřených hrobech, apoštol Pavel píše o moci Ježíše Krista, který svým Duchem probudí k životu naše smrtelná těla a nakonec evangelista Jan popisuje, jak vyšel z hrobu Lazar.

Chtěl bych se teď zastavit u toho druhého čtení. Apoštol Pavel tu píše, že kdo nemá v sobě Kristova Ducha, ten není jeho. Skupina Elán má v jedné své písni slova: Ak nie si moja tak potom neviem čia si. Tím se chce zřejmě říct, že pokud by ta dívka nepatřila tomu, kdo ta slova říká, tak je to všechno nanic.  Podobně pokud bychom nepatřili Kristu a nebyli jeho, pak je úplně jedno, komu patříme, protože to vždycky bude špatně.

Co to tedy znamená mít sobě Kristova Ducha a patřit mu? Zkusme si uvědomit, jak a čím může být někdo v největší míře obdarovaný druhým člověkem. Je to například něco, co by se mělo podařit v manželské lásce. Podaří se to, když jeden druhému dávají celé své srdce a celou svou bytost a když to také vydrží po celý život. To, co je nejniternější a co tvoří lidskou osobnost, je jeden tomu druhému ochoten odhalit a odevzdat.

Tak nějak podobně je to s tím, co pro nás chce znamenat Pán Ježíš. To nejniternější, co z něj a z jeho srdce může vycházet, to lze nazvat jeho Duchem. To je to nejcennější, co nám Ježíš dává. Přijmout ovšem jeho Ducha, to bez hluboké touhy po Bohu a po životu v Kristu není možné. Co z toho potom ale plyne a jaký to má dopad? Když v nás bude sídlit Duch Boží, pak také máme slíbeno, že i naše smrtelná těla on probudí k životu. Mít v sobě Kristova Ducha je tedy nejlepší zárukou našeho vlastního vzkříšení. Přijmout Ježíšova Ducha ovšem obnáší dát mu v sobě prostor místo svého vlastního já.

To také vystihují slova, že už nežijeme podle těla, ale podle Ducha. Kdo žije podle svého těla, nemůže se líbit Bohu. Jenže kolik lidí se na jednu stranu považuje za věřící, chodí i do kostela, modlí se, ale přitom stále žijí podle svého těla, to znamená, že život podřizují tomu, co chtějí oni sami a ne tomu, co chce Bůh. Proto je tak důležité mít jasno v tom, co to obnáší přijmout Kristova Ducha.

My samozřejmě dostáváme Ducha svatého při křtu a biřmování. On působí i ve všech ostatních svátostech. Jenže může být rozdíl v tom, kdy a jak my Ducha Božího dostáváme a kdy ho taky skutečně přijímáme. My máme milosti plynoucí ze svátostí při jejich udělení spolehlivě k dispozici. Jenže k čemu je mi jakýkoliv dar, který mi někdo věnuje, pokud já ho nechám někde ležet nevyužitý? K čemu mi bude dobré víno, ke kterému si jen přičichnu a nechám ho zoctovatět, zmrzlina, kterou nechám rozpustit, nebo pokrm, který nechám zkazit. Když by mi někdo věnoval luxusní auto, k čemu mi takový dar bude, pokud bude stát jen v garáži, abych ho náhodou nepoškrábal, a ono tam stejně nakonec zreziví?

Naštěstí to, co nám přináší Duch Boží, nepodléhá zkáze. Možná, že mnohé z toho, co od Boha dostáváme, jakoby leží někde nevyužité a zaprášené celá léta. Až najednou člověk konečně opravdu zatouží po Bohu, může se Ježíšův Duch naplno projevit. Z jeho Ducha pak může vycházet nová síla, která mění náš život. Dostáváme nové odhodlání prokazovat dobro, hájit pravdu, nasadit se pro šíření Božího království. To, co nám Ježíš odevzdává ze svého nitra, se teprve v takové chvíli stává velkým duchovním bohatstvím našeho života. Tehdy také jsou naše smrtelná těla probuzena k životu. Naše vzkříšení se tedy netýká jen toho, co má být na konci časů. Ono probuzení Duchem svatým nastává už s probuzením naší touhu po životě s Bohem. Tím také do nás může proudit nový život, který už nepodléhá zániku a smrti. Mít tedy v sobě Kristova Ducha, to způsob, jak umožnit, aby náš křesťanský život opravdu za něco stál. A jestli se podařilo využít dobu postní k obnově otevřenosti pro ducha Ježíše Krista, pak to byl opravdu dobře využitý čas.

otec Josef