Promluva z 5. neděle postní

Chceme i my vidět Ježíše?

Žid 5, 7-9; Jan 12,20-33

Dnešní čtení z evangelia začíná tím, že pohané, kteří připutovali do Jeruzaléma, chtěli vidět Ježíše. Nabízí se otázka, proč vůbec o tom sv. Jan mluví. Když totiž o tom Filip s Ondřejem Ježíšovi řekli, on jakoby začal mluvit úplně o něčem jiném a této žádosti poutníků vidět Ježíše se už nevěnuje žádná pozornost.

Když apoštolové upozorňují Ježíše na ony poutníky, on na to reaguje slovy: „Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven.“ Evangelistovi tedy nešlo o to, zda pohané Ježíše mohli vidět, i když se dá předpokládat, že se k němu bez potíží dostali. Spíš tu situaci využije, aby upozornil na jednu věc. Chtít vidět Ježíše má smysl pouze tehdy, když je člověk schopen přijmout, v čem spočívá jeho sláva. A co všechno obnášelo to jeho oslavení, to všichni víme. Zajetí, posmívání, bičování, odsouzení, křížová cesta a smrt. Teprve na konci Kristova oslavení je jeho vzkříšení. Ten, kdo chce vidět na Ježíšovi to podstatné a v čem spočívá jeho sláva, ten uvidí na prvním místě veliké utrpení, tedy nic poutavého, co by člověka přivedlo k nadšení.

Přesto právě to je nejlepší způsob, jak světu zjevit Ježíšovu slávu. Jeho velikost a sláva spočívá v tom, co on pro nás byl ochoten podstoupit. A dále i v tom, že jedině on je taky schopen dát v našem životě všemu těžkému a bolestnému smysl. Svým učedníkům to vysvětluje pomocí příkladu s pšeničným zrnem. Toto zrno, aby mohlo přinést užitek, musí nejprve padnout do země, ztratit svoji podobu, zaniknout a pak teprve může vzklíčit nový klas a přinést užitek. Podobně Ježíšův život mohl přinést svůj užitek až tehdy, kdy on se ho vzdal. Ježíš se oslavil hlavně tím, když světu ukázal smysl oběti. Láska, která se projeví schopností hodně obětovat, nemůže zůstat bez užitku. A Ježíšovou obětí byl pro lidi získán ten největší možný užitek, naše spása.

Zajímavé je v této souvislosti čtení z listu Židům. Zmiňuje se o tom, jak se Ježíš vroucně a se slzami v očích modlil ke svému Otci, protože on měl moc vysvobodit ho od smrti. Zde je krásně vidět, že Ježíš se stal člověkem skutečně se vším všudy. Jeho Božství mu nijak neulehčovalo poslaní, které měl jako člověk, takže strach a hrůzu z utrpení a smrti prožíval jako každý jiný. Dokonce toužil po tom, aby se mohl vyhnout tomuto údělu a prosil za to svého Otce. List Židům pak pokračuje, že byl vyslyšen pro svou úctu k Bohu. Kdo by neznal Ježíšův příběh, určitě by si řekl, že Ježíš byl asi nakonec ušetřen, když se tu píše o vyslyšení modlitby. My se ale ptáme, jaké bylo to vyslyšení, když přece nakonec stejně musel projít nesmírným utrpením a krutou smrtí.

Vyslyšení Ježíšovy modlitby najdeme jedině v tom, jak on byl nakonec schopen přijmout a naplnit vůli svého Otce. Otec svého Syna vyslyšel v tom smyslu, že mu dal vše potřebné k tomu, aby dokončil své dílo spásy, i když on nejprve v  Getsemanské zahradě prosil: Otče, odejmi ode mě tento kalich. Myslím, že podobně se projevuje každý z nás, když na nás doléhá něco těžkého, náročného a bolestného. Máme snahu se tomu vyhnout, nechce se nám snášet veliké obtíže a tehdy taky voláme k Pánu, aby nás ochránil před utrpením a bolestí.

A je to dobře, když takto umíme volat k Bohu a nemusíme se stydět za to, že se bojíme utrpení, vždyť i Ježíš se bál. Ale on nezůstal jen u toho. Poté co prosil Otce o odnětí utrpení, dodal: „Ne má, ale tvá vůle se staň.“ On prostě volal k Otci tak, jak to jeho lidská přirozenost prožívala, ale zcela respektoval vůli svého Otce, jak on tu jeho prosbu vyslyší.

Toto je velmi důležitý postoj pro život, ke kterému bychom měli postupně dorůstat. Máme právo volat k Nebeskému Otci tak, jak to v těžkých situacích ve své přirozené slabosti cítíme a prožíváme. Pán nás vždycky slyší a vyslyší. My však máme Bohu dovolit, aby nás vyslyšel podle svých představ a ne podle našich. Pokud lpíme na svých touhách a představách, těžko můžeme přijmout skutečné Boží vyslyšení našeho volání. Bůh má pro nás připravené to nejlepší řešení, ale my ho kolikrát nepřijímáme, protože lpíme na své vůli a nehledáme vůli Boží. Chyba tedy je, když hledáme tu snadnější, pohodlnější a příjemnější cestu, ale ne tu Boží.

Ježíš, když přijal Otcovu vůli a obětoval se za nás, přinesl tak světu největší možné požehnání, nejcennější dar spásy. Ve spojení s Kristem a s otevřeností pro Boží vůli se i každá naše oběť stává zdrojem požehnání. Jenom je třeba učinit ten krok důvěry v Boží lásku, že všechno těžké a bolestné v mém životě si Bůh může použít a přetvořit v něco dobrého a prospěšného. Boží láska se tedy neprojevuje tím, že nás uchrání před utrpením, ale slibuje, že nám dá sílu nést svůj kříž a že každý trpělivě nesený kříž nakonec bude zdrojem požehnání. Na konci Ježíšovy křížové cesty bylo vzkříšení a k tomu směřuje i jakýkoliv kříž, který máme nést my sami.

otec Josef