Promluva z 4. neděle velikonoční

Je pro nás Ježíš naším pastýřem?

1 Petr 2, 20 – 25; Jan 10,1- 10

Dnešní neděle nám představuje Pána Ježíše jako pastýře, který vede své ovce, a ony ho následují. Proto je dnešní den také nazýván nedělí dobrého pastýře. Ježíš sám o sobě říká: „Já jsem dveře k ovcím. Kdo vejde skrze mě, bude zachráněn.“ Tím je zde řečeno, co je rozhodující pro naši cestu ke spáse. Otázka je, jak jsou s tím všichni naši věřící ztotožnění a jestli opravdu cestu ke spáse hledají jedině v Kristu. Nedávno jsem dostal knížku Dvanáct příběhů od P. Petra Karase. Shodu okolností je to kněz, který nedávno vedl obnovu v Duchu svatém ve Vacenovicích.

V jednom příběhu stojí: Jeden kamarád mi dal před časem odkaz na video, který natočil jistý křesťanský letniční sbor. Ve videu je zachyceno, jak členové tohoto sboru oslovují katolíky, kteří vycházejí z kostela a pokládají jim prostou otázku: Co musí člověk udělat proto, aby se dostal do nebe? Drtivá většina odpovědí zněla v tomto smyslu: Chovat se správně, dělat dobré skutky. Jinými slovy, je potřeba si vstupenku do nebe zasloužit svými skutky, vlastními silami.

Komentátor videa shrnul anketu slovy: Vidíte, jak jsou katolíci pomýlení. Jejich postoj v této věci vůbec není v souladu s Božím slovem. A nutno dodat, že měl pravdu. Tolik citace z knížky. Takto tedy křesťané jiné církve nachytali katolíky, jak vlastně nerozumí základnímu obsahu Písma svatého. Do nebe přece vejdeme skrze Ježíše. On je těmi dveřmi, on nás zachránil a ne naše skutky.

Jakmile jsme přijali záchranu od Krista, pak v nás také působí Duch svatý a to se pak projeví i těmi dobrými skutky, ochotou k oběti apod. Dobro tedy nemáme dělat proto, abychom se za to dostali do nebe, ale protože je to důležité pro život tady na zemi. A právě v síle Boží lásky pak jsme ochotni pro to dobro také něco obětovat a vytrpět.

O oběti a snášení utrpení jsme slyšeli v druhém čtení z listu apoštola Petra. Ten píše, že když musíte trpět, je to milé Bohu. Vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad. Právě ochota pro víru něco obětovat potvrzuje, že jsme si vědomi své záchrany a přijali jsme své vykoupení jako dar. Pěkný příklad, jak se to může prakticky projevit v životě křesťana, jsem rovněž našel ve zmíněné knížce.

Jeden muž se před Adventem domluvil se svou manželkou a dětmi, že se až do vánoc nebudou dívat na televizi ani zbytečně trávit čas u mobilu či počítače. Místo toho se každý večer sešli k modlitbě u adventního věnce. Potom si povídali, četli nebo hráli společenské hry.

Jednoho dne se chlapi v práci ptali onoho muže, co říká na hokej, který předchozí den hrála česká reprezentace v rámci Euro Hockey Tour. Věděli, že je zapáleným hokejovým fanouškem. „Nedíval jsem se,“ překvapil je svou odpovědí.

„Nejde vám televize, nebo se manželka chtěla dívat na Ordinaci v růžové zahradě“, ptali se chlapi s náznakem posměchu. „To ne, jen jsme se doma domluvili, že se v adventu nebudeme dívat na televizi,“ řekl jim na rovinu.

„Opravdu, a co po večerech děláte?“ ptali se udiveně spolupracovníci. „ Modlíme se, povídáme si, hrajeme hry a tak. Je to moc fajn,“ vysvětlil jim. Někteří nad tím kroutili hlavou, ale jiní vypadali zamyšleně. Autor knihy dodává: A tak to má být. Křesťan by neměl druhé moralizovat nebo se nad ně povyšovat. Měl by ale být připraven předat svou zkušenost. To je pro lidi oslovující.

Na závěr evangelia jsme slyšeli Ježíšova slova: „Já jsem přišel, aby měly život a aby ho měly v hojnosti.“ Tím se myslí život plný Božích milostí. Ale jen podle toho, nakolik patříme Kristu, natolik plný život také budeme mít.

otec Josef