Promluva z 4. neděle velikonoční

Co obnáší mít v Ježíši svého pastýře?

Jan 10, 27 – 30

Letošní neděli Dobrého pastýře prožíváme těsně po zvolení nového pastýře katolické církve, Lva XIV. Tím se nám více propojuje téma samotného Ježíše jako našeho pastýře a jeho zástupce, kterému je tato služba svěřena zde na zemi. Připomeňme si znovu ta slova, jak se k tomu vyjadřuje sám Pán Ježíš: „Moje ovce slyší můj hlas; já je znám a ony jdou za mnou. Nezahynou navěky a nikdo mi je nevyrve z rukou.“

Tady je krásně vyjádřeno, co pro nás lidi chce Bůh znamenat. On chce být jako pastýř, který vede své ovečky na ty nejlepší pastviny. Jenže tolika lidem je to jedno. Pokud se lidé považují za nevěřící, tak je docela přirozené, že je takové věci nezajímají. Velká škoda ale je, když lidé víru v Boha přímo neodmítají, ale přitom nejeví téměř žádný zájem o to, s čím za námi Kristus přichází, co nám chce dát a k jakým hodnotám v životě nás chce vést.

Pán Ježíš říká, že jeho ovce nezahynou a nikdo mu je nevyrve z rukou. Člověk sice může být vytržen z Kristovy náruče, ale jedině sám sebou. Když ne přímo svým odporem, tak svojí netečností a nezájmem o Boží dílo spásy. Přitom se to zdá až nepochopitelné, proč tolik lidí není ochotno věnovat pozornost tomu nejlepšímu možnému smyslu života, který nám Spasitel nabízí. Mnozí se spokojí s otázkou: „Kdo ví, co je na tom všem pravdy?“ a klidně tu otázku ponechají nevyřešenou. Už neudělají nic pro to, aby si k pravdě nacházeli cestu a snažili se ji poznat.

V podstatě se však neustále opakuje to, co sám Ježíš zažíval, když přišel naplnit své poslání. Tehdy ani mnozí židé, kteří se jinak velmi horlivě hlásili k víře v jediného Boha, nechtěli přijmout jeho slova a nepřesvědčily je ani jeho skutky. Myslím, že stejně jako tehdy, i dnes vidíme, že těch, kteří jdou věrně za Kristem jako za svým pastýřem, jsou jen hrstky. Více pak je těch, kteří se spíš vezou a ostatní si Ježíšovo pozvání drží dál od těla, aby k němu nemuseli zaujmout pokud možno žádné stanovisko. Mnozí se sice nechtějí vyjádřit vyloženě odmítavě, ale ani Kristovo pozvání přijmout za své.

Takoví lidé pak patří do jiného stáda než Kristova. Je to stádo většiny, ke kterému člověk nepatří proto, že se k tomu rozhodl, ale protože do něj zabředl díky své lhostejnosti, pohodlnosti nebo nerozhodnosti. Ovšem to, že se člověk považuje za křesťana, ještě nutně neznamená, že už se skutečně zařadil na Ježíšovu stranu. Mnoho lidí díky svému křtu sice patří do Kristovy církve, ale jinak není nijak poznat, že by brali Krista vážně jako svého pastýře. Bůh od nás však čeká jasné rozhodnutí, na které straně chceme uspořádat svůj život, zda na té Ježíšově, nebo na straně pohodlného nezájmu.

Není ovšem rozhodující, kde člověk právě stojí, ale kam směřuje. Často to vypadá tak, že se člověk během života postupně přesouvá na tu Ježíšovu stranu, ale v tom případě už je aspoň na dobré cestě. Horší je, když se třeba pomalinku, nepozorovaně, aniž si to sám uvědomuje, přesouvá na tu stranu opačnou.

V dnešní době jsme bohužel svědky toho, jakoby se stále více lidí posouvalo na tu stranu pohodlnosti a nezájmu. Kromě toho, jak nás věřících ubývá při nedělních bohoslužbách, je to vidět i na vztahu k Matce Boží Panně Marii. Ona totiž má také v tom Ježíšově pastýřském poslání své zvláštní místo. Třeba různá mariánská zjevení potvrzují, s jakou péčí a láskou nám Panna Mari chce ukazovat cestu ke svému Synu do Božího království. To také dává smysl mariánským a v tomto měsíci májovým pobožnostem. Jenže mnozí lidé nejsou schopni udělat si čas ani na svoji Nebeskou matku.

Dříve byly májové důvodem, proč do kostela přišli v týdnu i mnozí ti, kteří na všední mše nechodili. Teď mám pocit, jakoby kvůli tomu, že to v kostele bude kvůli májové delší, přijde lidí o to méně. Třeba v pondělí zde bylo v lavicích na mši a májové jen kolem deseti lidí. Když nabízíme, abychom Panně Marii věnovali slavení první soboty v měsíci, je to podobné. Ostatním chybí čas nebo motivace. Podobně není čas na setkání s Ježíšem při tiché adoraci.

A Boží odpůrce si může mnout ruce, že se lidé nechají pohltit vším možným. Když nám pak Dobrý Pastýř radí, abychom hledali nejprve Boží království, tak máme na starost hledání spousty jiných věcí. Naše Nebeská Matka pak marně čeká na své děti, aby je mohla vzít za ruku a přivést blíž k Ježíši.

Co nám ale mají říct ta Ježíšova slova: „Moje ovce slyší můj hlas a jdou za mnou“. Do Kristova stáda může patřit jen ten, kdo se snaží vnímat jeho hlas, usiluje o život s Ježíšem a podle toho utváří svůj život. Jestliže se však člověk nesnaží čerpat duchovní dary a sílu ze všeho toho, co Ježíš svěřil církvi, těžko se ho může držet jako svého pastýře. Těmi pastvinami, na které dobrý pastýř vede své ovečky, jsou totiž všechny duchovní dary obsažené ve svátostech, v Božím slově a v tom, co naplňuje život církve. Posláním církve je být takovouto pastvinou pro boží lid, kde se může každý dosyta nasytit potravou potřebnou pro duši.

Mezi některými lidmi slyším řadu obav z toho, kam ten svět dnes spěje a co všechno nám může hrozit. Možná je ale opravdu na místě otázka, co je Bůh ochoten dopustit na tento svět, když si lidé nedají jinak říct. Co může nastat, když si lidé neváží, jak se mají dobře a místo Božího království hledají jen to, jak si užívat. Anebo místo snahy o pokoj mezi lidmi zasévají svár a nenávist. Jestli ale máme v našem Spasiteli svého dobrého pastýře, pak můžeme věřit, že on nás provede čímkoliv, co by tento svět mohlo postihnout a v čem bychom bez něj mohli jen těžko obstát.

otec Josef