Promluva z 4. neděle v mezidobí

CHCEME SE ZALÍBIT BOHU NEBO LIDEM?

1 Kor 7, 32 – 35; 2021

Z dnešního čtení z listu Korinťanům vyplývá jedna podstatná věc pro duchovní život. Pokud chce někdo žít zcela pro Boha, těžko se to dá skloubit s manželstvím a rodinou. Apoštol Pavel to vystihuje těmi slovy: Kdo nemá manželku, stará se o věci Páně, jak by se líbil Pánu. Ale kdo je ženatý, stará se o věci světské, jak by se líbil manželce, a je rozdělen. A žena nevdaná a panna se stará o věci Páně, aby byla svatá na těle i na duši. Ale když se provdá, stará se o věci světské, jak by se líbila muži.

Tento text vystihuje, proč mají kněží a řeholníci dodržovat celibát. Člověk v duchovní službě by bez celibátu byl rozdělen. Musel by svůj čas, své síly, nasazení a hlavně to, čemu odevzdává své srdce, mít rozdělené mezi rodinu a duchovní službu. Samozřejmě, že v jiných církvích jsou faráři a pastoři ženatí a musí to nějak zvládnout. A v prvních staletích naší katolické církve to bylo také tak.

Jenže postupně se ukázalo, že pro pastorační službu i osobní duchovní život je prospěšnější i praktičtější, když se kněz zřekne založení vlastní rodiny, aby byl plně k dispozici rodině věřících a službě Bohu. Požadavek celibátu tedy není nařízení, které vyplývá z Bible, ale je to rada, kterou svatý Pavel dává na základě vlastní zkušenosti. A katolická církev došla k přesvědčení, že bude dobré přijmout tuto radu pro kněze jako závazek. Jiné církve k tomu nedospěli, ale praxe tím pádem je u nich taková, že ženatí duchovní jsou vnitřně rozděleni tak, jak o tom apoštol Pavel mluví.

Pochopitelně i kněz žijící v celibátu může být vnitřně rozdělen z nějakého jiného důvodu. Cokoliv začne nepřiměřeně přitahovat pozornost člověka a ovládat jeho srdce, vede k duchovní rozpolcenosti a k tomu, že člověk zasvěcený Bohu není schopen patřit mu naplno.

Druhá otázka se ovšem týká toho, jak se máme dívat na duchovní život většiny věřících, kteří se žení, vdávají a zakládají rodiny. Z vyjádření sv. Pavla by se mohlo zdát, jakoby duchovní život lidí žijících v manželství měl být tím pádem automaticky nějaký méněcennější. Jenže zakládání rodiny je přece poslání, které dal Stvořitel člověku už na počátku dějin. Takové poslání tedy nemůže být nějak méněcennější, než poslání duchovní. S tím pak přirozeně souvisí i to, že žena se snaží zalíbit muži a muž zase ženě. Znamená to ale nutně, že už se tím pádem nemůže člověk starat o věci Páně, jak by se líbil Pánu?

Myslím, že to velmi záleží na postupné lidské i duchovní zralosti. U mladých lidí je to docela dost velká výjimka, že ve svém vztahu lásky dokáží dát Boha na první místo. Ale ani pro zkušenější křesťany není samozřejmostí, že k tomu dozrají. Sám mohu potvrdit, že jsem znal některé věřící středního věku, kteří nějakou dobu žili sami a snažili se při tom o hodně aktivní duchovní život. Jakmile si ale někoho našli, tak na nich bylo velice zřetelné, jak mnohé věci duchovního života zůstávají stranou.

Apoštol Pavel o tom mluví jako o realitě, se kterou je třeba počítat. Zřejmě ani není možné někomu vyčítat, že to takto dopadá. Ale věřím tomu, že to tak nemusí zůstat a že i v manželském životě může kvalita vzájemného vztahu růst zejména díky tomu, když se daří rozvíjet vztah s Bohem.

Pokud by mělo zůstat u toho, že muž se snaží zalíbit ženě a žena muži, tak na tom trvalý vztah nemůže být založen.  Dříve či později na jedné či druhé straně dojde k nějakému zklamání, rozčarování a podobně. Mnohem solidnější základ trvalého vztahu je v tom, když se muž i žena postupně stále více chtějí zalíbit Bohu. Jedině ve spojení s ním totiž člověk může svůj život rozvíjet tím nejlepším způsobem a tím do společného života může také přinášet více dobra, než když se chce zalíbit pouze druhému člověku. A čím více se náš život upíná na Boha, tím snáze se člověk dokáže smířit s tím, když ten druhý nenaplní nějaká očekávání.

Velká věc pro společný život je, když se manželé dokáží spolu modlit a umí také jeden druhého před Bohem poprosit o odpuštění, kdykoliv dojde k něčemu zraňujícímu. V evangeliu jsme slyšeli, jak lidé žasli nad Ježíšovým učením, protože je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako učitelé Zákona. Nechtějme se proto jako křesťané učit jenom to, co se má a co se nemá. Učme se dávat prostor moci Boží lásky ve svém životě. Jedině tak se můžeme Bohu zalíbit a současně tak být i vzácnějším darem pro své blízké.

o. Josef