Promluva z 4. neděle v mezidobí

29. 1. 2023

Kdo je blahoslavený?

1 Kor 1, 26 – 31; Mt 5, 1 – 12

Myslím, že dnešní druhé čtení může být velmi povzbudivé zejména pro každého, kdo se cítí být příliš bezvýznamný nebo bez určité osobní úrovně preferované v dnešní společnosti. Apoštol Pavel věřícím v Korintu ukazuje, z jakých lidí sestává jejich společenství a jaké lidi si Bůh povolává, aby se stali základem nového společenství církve. Podle lidských měřítek se tam nenacházelo ani mnoho moudrých a už vůbec ne mocných nebo urozených. Přitom sv. Pavel tvrdí, že právě ty, které svět pokládá za pošetilé, si Bůh vyvolil, aby zahanbili moudré. A ti, kteří jsou ve světě bezmocní, mají zahanbit mocné.

Z toho vyplývá jedna důležitá věc pro život církve. Bůh si pro své dílo často vybírá takové lidi, kteří nemohou příliš spoléhat sami na sebe, a tím víc pak v jejich službě vynikne Bůh. Pavel říká, že je to proto, aby se nikdo nemohl před Bohem vynášet.

Tím se nechce říct, že lidé úspěšní v očích světa by neměli možnost podílet se na životě a poslání církve. U nich se ale snadněji přihodí, že to bude jenom jakási jejich seberealizace, ke které ani Pána Boha moc nepotřebují. Zato ti, kteří jsou v očích světa zcela bezvýznamní, naopak mohou mít v Božích plánech zvláštní místo. Slabí a chudí mají u Boha velkou šanci, protože ti se mohou spolehnout jen na Boha a ne na svoji sílu, bohatství či moc. Pavlovi jde hlavně o to, aby ukázal, že Bůh se v církvi neopírá o lidskou úspěšnost.

Dějiny mnohokrát potvrdily, že k mnoha velkým věcem pro život církve si Bůh použil opravdu osobnosti, které po své přirozené stránce nebyli ničím zvláštní. Mnozí světci, kteří v církvi způsobili třeba velkou duchovní obnovu, byli velmi prostí lidé. Mnozí jiní, kteří vybudovali nějaké velké vzdělávací nebo charitativní dílo, často neměli nikdy žádný majetek ani moc a přesto vybudovali spoustu škol nebo nemocnic.

Každý prostý, obyčejný člověk může mít od Boha nějaké zvláštní poslání. Ale i když se od něj nic mimořádného nečeká, to neznamená, že není třeba hledat Boží vůli. Někteří farníci se možná obávají zapojit se do nějaké služby nebo pastorační práce s obavou, že na to nejsou vhodní. Bůh ale potřebuje naši ochotu a ne dokonalost. Jemu stačí, když mu dokážeme nabídnout aspoň něco málo, i když jsme v tom slabí a nedokonalí a on si to pak může použít, jak potřebuje. Mně osobně se už víckrát potvrdilo, že jsem někdy něco popletl, nedomyslel nebo zapomněl, a právě to zapadlo do plánů Boží prozřetelnosti lépe, než to, kde jsem spoléhal na výsledky svého úsilí.

Každý člověk má poslání, že jeho život má Bůh naplnit byť obyčejným ale přesto jedinečným způsobem. Podrobnější návod k takovému způsobu života jsme slyšeli v evangeliu, kde Ježíš vysvětluje osmero blahoslavenství. Co to znamená, že je někdo blahoslavený? Je to označení pro člověka, který se umí radovat z Boha a díky tomu je šťastný. Nejprve Ježíš mluví o chudých v duchu. Takový člověk nemůže být nešťastný z toho, že nemá velký majetek nebo že o něj přišel, protože na majetku prostě nelpí. Jeho bohatstvím je nalezení Božího království.

Druhé blahoslavenství se týká plačících. Největším neštěstím je tíha hříchu, ale ten, kdo nad svým hříchem pláče, z toho Spasitel tu tíhu sejme a tím mu otevírá cestu ke štěstí.

Někdo si své štěstí chce vydobýt svojí mocí a autoritou a většinou dříve či později narazí. Blahoslavení jsou naopak ti, kteří tiše očekávají dary Božích milostí. Skutečné štěstí je totiž to, které přijde jako dar z nebe.

Jsou lidé, kteří by rádi na světě prosadili spravedlnost násilím. To ale není cesta ke štěstí. Ježíš neříká, že blahoslavení jsou ti, kdo spravedlnosti dosáhli, ale ti, kteří po ní lační a žízní. Jde tedy o postoj v srdci, které umí poskytnout každému to, co mu prospěje.

Že k srdci, které je šťastné, patří milosrdenství, to už je samo sebou. Nemůže být plně šťastný ten, kdo nedokáže druhému prominout jeho provinění.

V dalším blahoslavenství Ježíš mluví o těch, kteří mají čisté srdce, a proto budou vidět Boha. Čisté srdce je jistě samo o sobě důvod ke štěstí, ale jakým štěstím pro nás bude patření na Boha, to si zatím ani neumíme představit.

Blahoslavení jsou také tvůrci pokoje, což je další předpoklad pro životní štěstí. Když se daří všechny problémy řešit pokojnou cestou, vytváří se tím podmínky pro šťastný život.

A nakonec Ježíš mluví o těch, kteří jsou pronásledováni pro spravedlnost. Takto si asi umí představit štěstí málokdo. Tím je ale řečeno, že pravé štěstí není závislé na momentálních životních podmínkách. Ten, kdo je blahoslavený, nalezl své štěstí v Bohu, a i když ho potká cokoliv, ví, že věčné štěstí mu už nikdo nevezme.

Naším posláním v životě tedy je být skutečně šťastní a vykonat to, co od nás Bůh očekává. Dáváme ale Bohu takové místo v našem životě, jaké mu náleží? Jenže právě na tom záleží, jestli nás Bůh učiní šťastnými a budeme se moci radovat z toho, jak se náš život vyvine.

otec Josef

Zpět na titulní stránku