Promluva z 4. neděle postní

Umíme se dívat srdcem?

1 Sam 16; Jan 9, 1 – 41

Dnešní první čtení a evangelium mají společné téma, které se týká schopnosti vidět. Slyšíme o člověku, který je od narození slepý a o tom, jak ho Ježíš uzdravil. A v prvním čtení je řeč o volbě nového krále, při které je tolik důležité umět se správně dívat srdcem. Prorok Samuel je Bohem poslán, aby v Betlémě mezi Jesseovými syny vybral toho, kdo se má v Izraeli stát králem. Toho měl na znamení vyvolení pomazat vzácným olejem.

Samuel už už chtěl na krále pomazat Eliaba, jehož vzhled se mu nejvíce zamlouval. Ten totiž v tu chvíli nejvíc upoutal jeho pozornost. A tady Hospodin Samuela napomíná, aby nehleděl na statnou postavu. Je třeba vidět druhého člověka tak, jak se na nás dívá Bůh, který hledí do jeho srdce. Pod vlivem Božího pohledu nakonec Samuel nevybral žádného ze sedmi synů, které mu Jesse ukázal. Ten pak musel poslat pro posledního syna, se kterým vůbec nepočítal a nechal ho klidně pást stáda. Teprve tohoto syna Davida pak Samuel pomazal na krále.

Pod dojmem tohoto příkladu se můžeme ptát, jak to je s naším duchovním zrakem? Jak se nám daří dívat se na svět a lidi kolem nás Božíma očima? Každopádně je to něco, čemu je dobré se učit. Musím říct, že se často setkávám s tím, jak nám tento pohled chybí. Mám pocit, že mnoho nedorozumění mezi lidmi vzniká právě proto, že lidé mají jen jednostranný pohled na nějakou věc.

Když se třeba něčí složitá povaha projeví problémovým způsobem, druzí kolikrát vidí jen to, jak to na ně nepříjemně nebo obtížně působí. Mnohem těžší pak je vidět, co všechno se v tom člověku odehrává, s čím vším se potýká, čím prošel a co třeba nedokáže ovlivnit, i když by chtěl. Když se někdo nedokáže podívat do nitra takového člověka, tedy pohledem Božím, bude se mu pochopitelně vyhýbat, nebo ho odsuzovat. Proto je taky dobré připomenout, že právě ti, kteří se neuměli podívat na Ježíše Krista Božím pohledem, ho poslali na kříž.

Taky jsem se několikrát setkal s námitkou, jak se ke mně jako knězi jistá osoba v našem farním společenství chová. Jenže já se snažím rozlišovat, co je komu vlastní a jak je mu vrozené se projevovat. A když jsem si jistý, že to není spojené s žádným špatným úmyslem, tak s tím nemám problém. Prostě je důležité více se dívat pod ten někdy hrubý povrch a lépe vnímat, co je v lidském srdci.

V tomto směru kolikrát potřebujeme uzdravení zraku podobně, jako tomu bylo v dnešním evangeliu. Zkusme se vžít do situace toho slepce. On možná ani nevěděl, co to znamená vidět, protože byl slepý od narození. Pouze věděl, že mu oproti ostatním schází něco důležitého, co umožňuje vnímat svět i jinak než hmatem a sluchem. Podobné to je, když člověku chybí Boží pohled na život a na svět kolem nás.

Když se díváme na druhého člověka přirozeným lidským pohledem, vidíme, zda je nám sympatický nebo protivný, zda pro nás může něco znamenat, nebo nám je lhostejný, jaké má chyby nebo v čem je dobrý. Božím pohledem ale můžeme vidět, co ten člověk potřebuje pro rozvíjení dobrého života a jestli my sami mu v tom můžeme prospět. Boží pohled nás učí, jak v druhých podněcovat víru, naději a lásku.

To samozřejmě potřebujeme vidět nejdřív u nás samotných. Takovéto uzdravení našeho vnitřního zraku se může týkat řady věcí. Někdo třeba upře svoji pozornost hlavně na to, jaké potřebuje jeho rodina materiální zázemí a přehlídne, co vyžadují osobní vztahy. Další se každý den pečlivě věnuje svému vzhledu a jak vypadá na veřejnosti, jenže Boha víc zajímá, co je v jeho nitru.

Naši pozornost poutá taky záplava různých reklam a nabídek. V televizi jsou desítky televizních kanálů, ale kolik věřících dokáže dát přednost křesťanským pořadům nebo tiskovinám?

Máme-li si jako křesťané v dnešním světě uchovat pohled víry, nutně se budeme dostávat do střetu s tím, čemu věnuje pozornost dnešní svět. Takový tlak ale mimo jiné prověří, nakolik je náš pohled víry na svět už dost vyzrálý. Nakolik je náš vnitřní zrak už Ježíšem uzdravený a proměněný.

otec Josef