Promluva z 4. neděle postní
9. 3. 2024K čemu je upřena naše naděje?
Ef 2, 4 – 10; Jan 3, 14 – 21
V dnešním 2. čtení z listu Efezanům jsme slyšeli jednu velmi podstatnou věc ohledně naší spásy. Apoštol Pavel uvádí, že dosažení spásy není naší zásluhou, ale je to Boží dar. Říká, že tuto záchranu dostáváme ne pro své skutky, aby se nikdo nemohl chlubit. Spásu dostáváme z Boží dobroty skrze víru.
Svatý Pavel chce, abychom pochopili, že pouhou snahou řídit se co nejlépe zákonem, což dělali farizeové, žádného ospravedlnění nedosáhneme. On dobře znal mentalitu farizeů, kteří si zakládali na konání skutků podle zákona. Proto chtěl dát najevo, že spásu si nikdo nevyslouží svými skutky, protože to je nezasloužená milost.
Jenže otázka zní, kolik křesťanů opravdu od Boha očekává na prvním místě spásu a život věčný. V praxi to vypadá tak, že je řada věřících, kteří mají spíš tendenci zasloužit si přízeň Boží pro současný život na zemi, ale tím, co má být po smrti, se zase až tolik nezabývají. Dnešní evangelium však hovoří docela jasně, o co jde Bohu na prvním místě. „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“
Možná je ale mnohým zatěžko uvěřit, že spása je dar, který si nelze zasloužit a že přijetí tohoto daru od nás Bůh očekává ze všeho nejvíc. No a kdo od Bohem neočekává věčný život, pak u Něj hledá víc zajištění takových věcí, jako jsou zdraví, potomstvo, životní úspěchy a podobně. Jenže takové věci Bůh nikomu jako nezasloužený dar neslibuje. Možná pak mají mnozí pocit, že si to vše mohou zasloužit zbožností a dobrými skutky.
I když je na různých místech v Písmu sv. napsáno, že podle svých skutků dostanou lidé svoji věčnou odměnu, neznamená to, že svými skutky si mohou zajistit zahlazení svých hříchů a spásu. Kdyby si totiž někdo chtěl zasloužit Boží přízeň svými skutky, znamenalo by to, že už nepotřebuje Ježíšovu smrt na kříži. Takový člověk si vlastně zakládá na tom, jak je dobrý a ve skutečnosti je plný pýchy, díky které si neumí přiznat, jak sám spásu potřebuje a že i za jeho hříchy Kristus zemřel.
Když tedy někdo spoléhá pouze na své skutky, cítí se být sám spravedlivý a nehledá ospravedlnění u Krista, je to jako by si někdo chtěl umýt zablácené ruce bez vody. To bláto sice může do značné míry seškrábat, zežmoulat, ale ruce budou pořád špinavé. Aby mohly být ruce zase čisté, těžko se to vyřeší tím, že člověk přestane dělat to, čím si ruce ušpinil. Dokud nebude mít vodu a mýdlo, žádná pravidla mu čistotu nevrátí. Nejprve musí uznat, že potřebuje očistnou koupel. Podobně ani duši ušpiněné hříchem sebelepší skutky čistotu nevrátí. Dokud se srdce neotevře milosti Boží, která smývá hřích, nemůže dojít k odpuštění a ospravedlnění.
Každý z nás by měl uznat, že potřebuje očistnou koupel, kterou nám nabízí Ježíšova oběť a která působí teprve skrze naši víru. A právě takový Ježíšův vliv na náš život působí, že i naše skutky budou čisté. Opravdový křesťanský život proto nespočívá na prvním místě v našem úsilí o dobré skutky, ale v tom, že uvěříme v Kristovu moc. Ta pak má vliv na všechno naše myšlení i jednání. Jedině díky tomuto vlivu Božích milostí se mohou naše skutky stát ještě lepšími, než jak to požaduje zákon.
Jak říká sv. Jakub, víra bez skutků je mrtvá. Víra, která neproměňuje lidské srdce tak, že člověk touží naplnit život dobrými skutky, nemůže být zdrojem ospravedlnění. Proto je tolik důležitým projevem víry přijetí Krista do srdce. V takovém srdci, kde Ježíš smyje hřích, má On i místo, aby člověka vedl k životu plného dobra. Dobré skutky pak ale už nejsou jen důsledkem lidského úsilí, ale také výsledkem Božích milostí, které v člověku působí. Život v souladu s Božím řádem tedy není jen naše zásluha, ale hlavně Ježíšova zásluha, pokud on už nalezl dostatek místa v našem srdci.
A jestliže to není jen naše zásluha, nemohou být ani dobré skutky rozhodující pro naši spásu. Rozhodující je tedy víra, ale jen jde-li o skutečnou víru. Skučné víra totiž sebou přináší i ovoce dobrých skutků. Možná, že ten vliv Božích milostí na náš život lze přirovnat k tomu, jaký vliv ve výchově dětí má rodičovská láska. Dítě také není milováno rodiči až tehdy, jakmile si jejich lásku zaslouží svými dobrými skutky. Naopak tím, že je dítě milováno bez zásluh, je tou láskou vychováváno a motivováno, aby se snažilo rovněž život naplňovat dobrem.
Kdo by si však na svých skutcích zakládal a kvůli nim si nárokoval uznání v Božích očích, ten špatně pochopil Ježíšovo dílo spásy. Kdo nebere se vší vážností nabídku života věčného a místo toho si chce zasloužit ochranu Boží jen pro život pozemský, znevažuje tím Ježíšovu oběť na kříži, protože jedině kvůli naší spáse on zemřel.
otec Josef
Zpět na titulní stránku