Promluva z 4. neděle adventní

20. 12. 2021
Jak k nám promlouvá návštěva u Alžběty

Lk 1, 39 – 45

V dnešním evangeliu mě nejvíc zaujalo to, jak Alžběta vítala svoji mladičkou příbuznou Marii. Ona ji nevítá jako mladou dcerku svých příbuzných, ale jako matku svého Pána. Jak by na vás zapůsobilo, kdybyste měli v rodině holku ve věku, kdy končí základní školu a najednou by ji někdo vítal ve svém domě s mimořádnou úctou jako ženu velké vážnosti. Myslím, že by se nám to jevilo jako hodně nepřiměřené.

Tak nějak by mohli nezasvěcení lidé vnímat přivítání Marie Alžbětou. Ta přitom nemohla mít žádné zprávy o tom, co se těsně před tím odehrálo a že Maria po andělově zvěstování počala z Ducha svatého Božího syna. Proto je tady u Alžběty krásně vidět, jak může působit Duch svatý. Ona svým zrakem vidí přicházet mladou příbuznou, ale Duch svatý ji umožnil vidět věci neviditelné, tzn. jaké poslání dostala Maria od Boha. Dostává vnuknutí, že Maria nepřichází sama, ale že pod svým srdcem už přináší celému světu Spasitele.

Kromě toho Alžběta dokázala zvláštním způsobem vnímat své vlastní dítě, se kterým byla v šestém měsíci. Jakmile Maria přišla do jejího domu, ona ucítila ve svém lůně, jak se její dítě pohnulo, ale ona si je při tom jistá, že její dítě se pohnulo radostí.

Asi nás napadne otázka, jak by mohlo dítě, které se ještě ani nenarodilo, pociťovat a prožívat určitou konkrétní radost. Jak by mohlo vědět něco o tom, z čeho se může radovat. Alžběta v tom ale má jasno. Působení Ducha svatého se prostě může projevit velmi neobvyklými způsoby.

Teď nám jde o to, jak se taková událost může promítnout do našeho vlastního života. Jako věřící taky potřebujeme Ducha svatého, abychom ve svém životě mohli vidět i věci neviditelné. A k tomu se nám může hodit příklad s přivítáním Panny Marie. Je dobré naučit se přijmout Ježíšovu Matku podobně, jako ji přijala Alžběta. Maria s ní totiž pak prožívala běžné všední starosti, pomáhala jí a byla s ní až do narození Jana Křtitele. Takto můžeme i my přijmout Marii do svého domu, aby ona byla s námi v naší práci, ve všech starostech i povinnostech. Tak můžeme podobně jako Alžběta zakusit, že spolu s ní k nám přichází sám Boží Syn, Spasitel.

Díky tomu můžeme také začít vidět věci neviditelné. Třeba to, jak je nám Bůh nablízku skrze druhého člověka, a chce nás nějak obdarovat nebo nás k něčemu přivést. Nebo jak připraví nějakou situaci tak, aby se všechno dobře zvládlo, a jiný by to považoval za náhodu. Já třeba kolikrát přes všechna opatření na něco zapomenu, nebo mi přes veškerou snahu něco nevyjde. Něco se prostě nepovedlo, přestože jsem proto udělal všechno, co šlo. Ale nakonec uvidím, že se ty věci prostě vyřešili úplně jinak a že vlastně dobře, když mě se něco nepovedlo, jak jsem si představoval. A díky tomu pak vidím, jak se projevuje Boží prozřetelnost.

Předpokladem toho všeho je poslední věta, kterou Alžběta vyslovila. Ona říká: „Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána.“ Věřit tomu, co Bůh říká, umožňuje, aby Bůh také v našem životě jednal. Taková slova ale navíc vystihují, o co jde v mariánské úctě. Na Marii není nejcennější to, že je Matkou Vykupitele, ale její postoj víry. Ona se dává s důvěrou Bohu k dispozici takovým způsobem, že Bůh v jejím životě pak může vykonat obdivuhodné dílo. Ctít Pannu Marii má význam především v tom, že se od ní tomuto postoji víry učíme.

My totiž žijeme v době, kdy se hodnotí zejména to, jaké úspěchy člověk dosáhne a kolik toho vykoná. Život Panny Marie nebyl založen na tom, kolik toho sama vykonala, ale rozhodující bylo, kolik toho skrze ni vykonal Bůh. V tomto spočívá skutečný křesťanský život. Víra člověka, který chce ukázat, kolik toho dokáže udělat pro bližní, pro církev a pro Boha, může být zatížená duchovní pýchou. Nám ale nemá jít o vlastní výkon, ale o to, aby i v našem životě jednal sám Bůh.

Zpět na titulní stránku