Promluva z 33. neděle v mezidobí

Co si myslet o věčném zavržení

Žd 10, 11 – 18; Mk 13, 24 – 32

Dokážete si, bratři a sestry, představit, že byste měli s nějakým pocitem velké těžké viny žít věčně? Taková otázka mě napadla při četbě dnešních textů z Písma. Když se totiž blíží závěr církevního roku, liturgická čtení se při tom zaměřují na konec světa a na to, jak má být náš život završený. A myslím si, že odejít na věčnost s nějakou velkou tíhou a s vědomím, že se té tíhy navěky nezbavím, to je to, čemu se říká peklo. Mnozí lidé, kteří podlehli zlu, současně podlehli iluzi, že žádná věčnost neexistuje, že po smrti je nic nečeká a proto se ani nemusí bát žádného věčného trestu nebo zavržení. Ve skutečnosti se takový člověk odsoudí a potrestá sám tím, když vzdoruje odpuštění a usmíření s Bohem. Tím pádem zůstane trčet na věčnosti v opuštěnosti vzdálený Bohu obtížený nesmírnou tíhou zla, které způsobil. V tom spočívá hrůza zavržení.

Pokud ale jako křesťané věříme ve věčný život u Boha, je pak na místě bát se věčného zavržení? Může se člověku, který věří v Boha a ve věčnost stát, že bude zavržený? A pokud ano, tak jak se to stane? Dnešní evangelium o tom, co má přijít na konci časů uvádí, že o tom dni a o té hodině neví nikdo, jenom Otec v nebi. Máme tedy být připravení kdykoliv, a to nejen kvůli možnosti konce světa, ale hlavně proto, že nikdo neví, kdy osobně bude muset z tohoto světa odejít. Co se tedy stane, když člověk odejde nepřipravený. Mohlo by to znamenat i zavržení naší duše?

Tady do těchto úvah můžeme zapojit dnešní 2. čtení z listu Židům. To nám totiž poskytuje velkou naději. Autor říká, že jestliže Pán Ježíš přinesl za naše hříchy oběť na kříži, pak tam, kde jsou odpuštěny hříchy, už není třeba dalších obětí. Z toho je jasné, že naše spása není na prvním místě závislá na tom, co uděláme my, ale především na tom, co udělal Ježíš a ten nás z věčné smrti už vykoupil. Rozhodující pro naši spásu tedy je, jestli stojíme o Ježíšovo milosrdenství a odpuštění našich vin. Jediným důvodem, proč by náš život neměl skončit u Boha je, že člověk darem spásy pohrdne a o odpuštění nestojí.

Jakmile někdo o dar spásy stojí, ale pouze není připravený na věčný život s Bohem, to je pak záležitost očistce. Když se ale nad tím pořádně zamyslíme, mohlo by nám dojít, jak moc Pán Ježíš touží přivinout nás na věčnosti k sobě a přivítat nás s největší vroucností. Bůh je přece dárcem našeho života, který nám dal z lásky. Ježíš zase daroval svůj život za ten náš opět z lásky. Jemu tedy tolik záleží na naší spáse, že z jeho strany se nemusíme určitě ničeho bát. On dělá naprosto všechno, co je možné, abychom zavrženi nebyli.

Když nám tohle dojde, tak na druhou stranu je jasné, že spásu není možné brát ani jako nějakou samozřejmost, ale něco, co našeho Spasitele stálo opravdu hodně moc. Správnou odpovědí na takovou lásku a touhu po naší spáse by měla být i naše touha rozvíjet tuto lásku k Bohu a tím i k našim bližním. Nespokojit se jenom s tím, že když nás Pán Bůh chce mít jednou u sebe, tak nás už přes ten očistec do nebe nějak dostrká.

Žijeme dnes ve světě, kde je tolik lhostejnosti vůči Bohu, i když mnozí nejsou zcela nevěřící. Možná jim ale chybí příklad křesťanů, že na věčný život s Bohem je možné se těšit a že proto stojí zato už život zde na zemi co nejvíc naplnit dobrem a láskou. Dokud se lidé netouží dostat blíž k Bohu, nenacházejí ani motivaci nebo důvody, proč překonávat své sobectví, svoji nenávist, proč se snažit o odpuštění. A ještě smutnější je, když je to vidět mezi křesťany. Když se například dva věřící lidé spolu nebaví, jak by mohli chtít přijít do nebe, když tam přece mají spolu trávit celou věčnost. Když někdo na druhých vidí jen to, jak mu ubližují nebo ho poškozují a nehledá cestu odpuštění a milosrdenství, není možné chtít přijít do nebe s představou, že tihle lidé tam se mnou určitě nebudou. Chceme-li tedy přijít k Bohu, musíme to přát i všem ostatním. Pán Ježíš nás touží mít jednou u sebe, ale aby to bylo možné, je třeba ukázat, že o tu jeho blízkost stojíme už teď. A jestli o ni opravdu stojíme, to se má projevit i v našem každodenním všedním životě.

o. Josef