Promluva z 32. neděle v mezidobí

Bůh nechce být Bohem mrtvých, ale živých

Lk 20, 27 – 38

Myslím, že do toho dušičkového týdne dobře zapadá téma dnešního evangelia, kterým je vzkříšení. Je vidět, že dokud Ježíš nevstal z mrtvých, neměli věřící nic konkrétního, čeho by se mohli v tomto směru chytit. A tak se mezi židy vyskytovala i taková nauka, která odmítala možnost vzkříšení, což zastávali tzv. Saduceové.

Jaký smysl potom ale vlastně má víra v Boha? Takové pojetí víry vidí v Bohu někoho, kdo nám dal pouze pozemský život a uctívat takového Boha má význam jen proto, aby se člověku s jeho pomocí na zemi dobře dařilo. Člověk s takovou vírou pak může prosit Boha pouze o to, aby se postaral o dostatečnou úrodu, aby na něj nepřišla nějaká pohroma, aby se mu vyhnuly nemoci, aby měl dobrou práci, spořádanou rodinu atd.

Teď se může někdo zeptat, co je na tom špatného. Vždyť za to všechno se věřící běžně modlí. Špatné na tom nemusí být nic, pokud člověk nezůstane jen u toho a ví, že se má nejdřív modlit za mnohem důležitější věci. Jenže člověk s takovýmto pojetím víry se asi moc neptá, jaký vlastně má takový lidský život význam pro samotného Boha. Co z toho může mít sám Bůh, jestli se člověk bude mít na zemi dobře, pokud to všechno smrtí skončí?

Proto Pán Ježíš říká Saduceům, že Bůh není Bohem mrtvých, ale živých. Pokud by náš svět a život na něm jednou pominul a nic z něj nezůstalo, pro Boha, který je věčný, by náš život pak neměl žádnou hodnotu. K čemu by mu bylo být Bohem těch, kteří jsou mrtví a už nic neznamenají?

On tedy chce být Bohem živých, těch, kteří budou vzkříšení a dosáhnou takového způsobu života, jaký má On, života, který nekončí. Proto i vše, co vkládáme do svých modliteb, má skutečnou hodnotu až tehdy, jestli to nějak směřuje k dosažení věčného života.

Apoštol Pavel k tomu v 1 Kor píše: Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra.

Proto je dobré srovnat si v hlavě, k čemu my sami se upínáme ve svých modlitbách. Obracíme se k němu opravdu na prvním místě s tím, co nám prospěje ohledně naší spásy, nebo s tím, abychom se měli dobře na zemi? Ono se to nemusí vylučovat, ale jde o to, že život s Bohem by měl mít v našich modlitbách prioritu.

Na druhou stranu jsme všichni jenom lidé a většinu z nás asi víc zaměstnává to, co se týká života na zemi. A i když člověk věří ve vzkříšení a život věčný, mám pocit, že pozemské starosti na většinu lidí doléhají víc než starosti o naši spásu. Pán Ježíš nám sice říká: „Hledejte nejprve Boží království a ostatní vám bude přidáno.“ Jenže kolik věřících už dozrálo ve své víře tak daleko, aby to byli schopni přijmout za své.  Za těchto podmínek je pochopitelné, že když hledám spolupracovníky na pořádání kurzu Alfa, je to těžké. Většina lidí má prostě jiné starosti.

V tom směru potom zřejmě velkou roli hraje, jakou kdo má zkušenost s tím, co pochází z nebe. Asi jen ten, kdo už zde na zemi zakusil radost z Boží blízkosti, se pak taky může opravdově do nebe těšit. Díky takové zkušenosti pak člověk dokáže dávat přednost starostem duchovním před starostmi pozemskými.

Taková zkušenost se ale nedá nijak naordinovat, nedá se říct, že máš udělat to a ono, a pak se tě Bůh dotkne nějakým mimořádným způsobem. Zkušenosti mnoha lidí ale ukazují, že když člověk upřímně stojí o to, více Boha poznat a přiblížit se mu, On člověku připraví právě to, co mu v tom směru pomůže. Kdo si ale cestu k němu nějak výrazně nehledá, tomu Bůh nemá zapotřebí se nějak podbízet.

Na jednu stranu je důležitá snaha využít možnosti, které máme, a to v osobní snaze o duchovní život, v modlitbě, v četbě Písma, nebo při různých příležitostech, které najdeme ve společenství věřících. Jestli se ale při tom setkáme s živým Ježíšem, to spíš záleží na něm, co a jak si k tomu použije. On nám ale slibuje, že kdo hledá, také nalézá. Aby se nás ale mohl také dotknout tak citelným způsobem, že to pak proměňuje náš přístup k pozemským starostem, k tomu potřebuje dostatek naší touhy a otevřenosti.

otec Josef