Promluva z 3. neděle velikonoční

JAK SVĚTÍME DEN PÁNĚ V DOBĚ PANDEMIE?

1 Jan 2,1-5a; Lk 24,35-48

Rád bych na úvod připomněl slova apoštola Pavla z dnešního 2. čtení: „Toto vám píšu, abyste nehřešili. Zhřeší-li však někdo, máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy.“ Ta slova ale mohou při špatném pochopení působit jako zlehčování hříchu. Tahle formulace zní tak jednoduše, jakoby odpuštění hříchů byla banální věc. Jakoby si člověk mohl říct: Neměl bych sice hřešit, ale když se to stane, tak se vlastně nic neděje, když nám je díky Ježíši odpuštěno. Každopádně to tak asi cítí někteří lidé, kteří katolíkům vytýkají, jak snadné je mít ve zpovědnici odpuštěno. Vyjadřují se asi tak, že katolík si může klidně hřešit, pak si zajde ke zpovědi a tím to má vyřešené.

Jenže v tom úryvku od sv. Pavla jsme slyšeli ještě jiná slova: „Kdo však jeho slovo zachovává, v tom je Boží láska opravdu přivedena k dokonalosti. Kdo tvrdí: „Znám ho“, ale jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravda.“ Je tedy jasné, že kdo opravdu přijal Krista jako Spasitele, tak nemůže ustrnout u toho, že může mít odpuštěné hříchy, ale také mění svůj život v duchu Božích přikázání. Naopak ona možnost snadného odpuštění pro toho, kdo by to tak skutečně bral, by byla opovážlivým spoléháním na Boží milosrdenství.

Bohužel je často vidět, jak dnes mnozí věřící Boží přikázání zlehčují. Dnešní doba covidová se asi nejvíc dotkla třetího přikázání o posvěcení svátečního dne. V evangeliu jsme dnes slyšeli o tom, jak dva učedníci poznali Ježíše při lámání chleba. Bylo to v den jeho vzkříšení, tedy v neděli. Každou neděli jsme zváni oslavit Ježíšovo vzkříšení a setkat se s ním při lámání chleba, tedy skrze svátost eucharistie. Tím nejlépe posvětíme jak den Páně, tak i sebe. Jenže současná opatření v některých lidech posilují dojem, že je možné se bez toho obejít.

Samozřejmě už před tím řada věřících nepovažovala za nutné posvětit den Páně účastí na mši svaté. Některé to vůbec ve svědomí netrápí a další si řeknou, že světí neděli po svém a nějak si zdůvodní, proč do kostela nejdou. Jakmile nastala řada omezení i ohledně bohoslužeb, biskupové se vyjádřili, že po tu dobu nebude účast na nedělní mši svaté závazná. Tím pádem se věřící v této době neúčastí na mši proti 3. přikázání neproviňují.

To ale neznamená, že už se tím pádem nemáme snažit o to, aby sedmý den patřil Bohu. Myslím si, že ta dnešní doba je určitou prověrkou i mezi těmi, kteří do té doby pravidelně do kostela chodili. Jsou i tací, kteří prostě byli zvyklí na to, že jdou v neděli na mši, ale jakmile neměli to, na co byli zvyklí k dispozici, tak prostě posvěcení neděle úplně vypustili.

Na druhou stranu chápu, že ne všem mohou vyhovovat přenosy bohoslužeb na obrazovkách. Zvlášť pro děti může být obtížné, aby z toho něco měly. Potom než sledování celé mše může být mnohem prospěšnější i kratší modlitba v rodině s vlastní četbou nedělního evangelia. Samozřejmě že hodnota mše svaté je vždy větší, ale když si někdo z té velké hodnoty nevezme vůbec nic, pak je lepší nespoléhat na přenosy a udělat pro posvěcení svátečního dne něco vlastního.

Další oblast se týká toho, jak se lidé snaží využít aspoň ty omezené možnosti, které jsou. Pokud někdo chodil do kostela jen ze zvyku, tak je pochopitelné, že se nepřetrhne, aby si aspoň někdy zajistil termín účasti na mši. Pak dochází k tomu, že jen určitá část věřících se průběžně na bohoslužbách střídá a mnohé další už v kostele není vidět vůbec. Přitom třeba v pondělí bývají kolikrát volná místa v kostele nevyužitá.

Současná situace tedy může ukázat, o co vlastně kterým věřícím jde. Pokud mi jde o to, aby můj život směřoval ke Kristu, pak se zajímám o to, do jaké míry a co všechno k tomu je možné využít. Takže se nabízí otázky, jak doma využívám osobní možnosti duchovního života, vlastní četbu Písma sv., duchovní literatury nebo různé duchovní pořady. Jak se zajímám o to, kdy je možné přijít v týdnu na mši v okamžiku, když jsou nedělní mše obsazené. Jak využiju chrám Boží, který za účelem osobní modlitby celý den přístupný?

Jak už dnes jednou zaznělo, jsme zváni, aby v nás Boží láska byla přivedena k dokonalosti. Jenže to vyžaduje odhodlání za Kristem opravdu jít. Pokud se spokojíme s průměrností, která nám nenaruší naše pohodlí, nemůžeme se divit, že se k té moci Boží lásky nijak moc nepřiblížíme.

V evangeliu jsme slyšeli, jak Ježíš po svém vzkříšení ukázal učedníkům své ruce a nohy, na kterých byly rány po ukřižování. Tím nám ukazuje nejen, že je to skutečně on, živý a vzkříšený Pán, ale také nám tím připomíná: Vidíte, co jsem z lásky k vám podstoupil? Chtějme na tento důkaz lásky odpovědět i svými důkazy. Dokažme i my Kristu, že si opravdu ceníme toho, co pro nás vykonal.

o. Josef