Promluva z 3. neděle v mezidobí

Jednota křesťanů

1 Kor 1,10-13.17

Kromě toho, že prožíváme Neděli Božího slova, nacházíme se také uprostřed týdne modliteb za jednotu křesťanů. Úzká souvislost s tímto tématem zazněla hlavně v druhém čtení z listu Korinťanům. Apoštol Pavel zde vybízí věřící: „Buďte všichni zajedno a ať nejsou mezi vámi roztržky. Stejně usuzujte a stejně smýšlejte.“

Přitom právě narušená jednota mezi křesťany je asi to, co nejvíc bije do očí při pohledu na církev. Když se dnes bavíme o jednotě křesťanů, je třeba porozumět také důvodům rozdělení. Je to velká bolest církve, že mezi křesťany je tolik rozdílů, tolik rozdílných nauk a to přes to všechno, že Pán Ježíš se tak vroucně modlil za to, aby všichni jedno byli.

Církev v duchovním slova smyslu je přirozeně jenom jedna, protože má jednoho zakladatele. Kdo jsou s Kristem spojeni skrze křest, tak spolu tvoří jeho tělo a tím je církev. Tato jednota je ovšem jednota neviditelná, duchovní. Toto jedno společenství církve tvoří všichni, kdo žijí ve spojení s Pánem Ježíšem.

Jenomže vlivem hříchu a lidské slabosti je viditelná jednota církve narušena. Toto narušení jednoty církve se projevuje tím, že křesťané nejsou jednotní ve své nauce víry a proto existují po té správní a organizační stránce stovky církví. K rozdělení nejčastěji docházelo kvůli nešvarům v církvi. Snaha očistit církev pak byla jistě chvályhodná, jenže ne vždy takové úsilí bylo provázeno patřičnou pokorou.

Nejčastější příčinou byla lidská pýcha, že ti, kdo o to usilovali, se od církve odtrhli, nebo z ní byli vyloučeni. S oddělením od církve pak přirozeně vznikají i odlišnosti v nauce. Takže dnes, kdy už z větší části pominulo vzájemné nepřátelství mezi církvemi, zůstaly jako velké překážky ve sjednocení ony rozdíly v nauce církve.

Možná si říkáme, že my v naší farnosti většinou žádné potíže s jinými církvemi nepociťujeme a sotva můžeme ovlivnit situaci v církvi obecně. Hodnota našich modliteb a obětí na ten úmysl však bude mít vždycky svůj význam a nemůže se vytratit, protože náš Pán ví, jak s tím ve prospěch církve naložit. Ale co konkrétně můžeme dělat je to, jakou jednotu vytváříme mezi sebou v našem vlastním společenství církve. Tady nejvíc záleží na tom, zda naše spojení s Kristem je vidět i na jednotě v našem farním společenství.

Někdy se v církvi najdou na jednu stranu horliví křesťané, kteří ale nějakým způsobem přispívají k nejednotě. Může to být kvůli tomu, jak se někdo vůči jiným vymezuje, že není tolerantní k jiným přístupům k farním aktivitám apod.

Chceme-li se přičinit, abychom pomáhali budovat jednotu církve, nejdůležitější je, jak ta jednota věřících vypadá přímo v tom společenství, kde žijeme. K čemu by nám byla jednota mezi církvemi v nauce víry, když bychom neuměli ani ve své církvi a ve své farnosti vytvářet jednotu jako jedna rodina. Jednotu mezi věřícími narušuje každé stranění se někoho, nevraživost, vzájemné nepochopení a podobně. Někdo by mohl mít dojem, že jednota se vytvoří tehdy, když se věřící stanou dokonalými křesťany, když už nebude mít nikdo důvod zlobit se na někoho jiného. Když se všichni dokáží jeden k druhému chovat krásně a ničím si neubližovat.

To je moc pěkný ideál, ale dočkáme se ho až v nebi. Zatím musíme počítat s tím, že všichni jsme lidé slabí a chybující, že většinou první uvidíme chyby na těch druhých a ty své snadno přehlédneme. To by ovšem nemělo znamenat, že to zcela překáží vytvářet vzájemnou jednotu.

Taková jednota mezi farníky se ovšem neobejde bez umění odpouštět slabosti druhých a přiznat si ty své. Rovněž je třeba vyrovnat se s odlišností jiných a respektovat rozdílné názory. Dokud budeme chtít budovat jednotu přesvědčováním těch druhých o svých názorech a postojích, daleko nedojdeme. Záleží tedy hlavně na tom, s jakou láskou a vnímavostí dokážeme jeden k druhému přistupovat. Nepomůže čekat, až si takový postoj osvojí ti druzí. Každý je zodpovědný nejprve sám za sebe, jak dokáže přistupovat ke svým bratrům a sestrám v Kristu a jestli se na věc působící rozdíly dokáže podívat i ze strany toho druhého.

Každopádně to nejdůležitější, co můžeme pro jednotu církve udělat je, že se chceme sami co nejvíce sjednotit s Kristem. Každý projev nejednoty mezi věřícími je znamení právě toho, že ještě nejsme dostatečně spojeni se samotným Ježíšem.

otec Josef