Promluva z 3. neděle postní

Jak známe Desatero?

Ex 20,1-17

V dnešním čtení jsme slyšeli, jak Bůh vyhlásil lidu svá přikázání. Poté, co byl vyvolený národ vysvobozen z egyptského otroctví, Mojžíšovi na hoře Sinaj Bůh svěřil celou řadu pokynů, podle kterých má být uspořádán život Izraelského národa. Základem celého obsáhlého Božího zákona je ta část, kterou jsme dnes vyslechli a které se říká Desatero. To se obvykle učí děti v rámci přípravy na 1. svaté přijímání.

Když se pak dospělých například při přípravě na křest jejich dětí ptám, jestli si desatero pamatují, je to velmi různé. Pro toho, kdo ho používá při zpytování svědomí, je stále v živé paměti. Jiní si už jen matně vzpomínají na to, že tam asi je nezabiješ a nepokradeš.

Jenže i když si pamatujeme, jak jsme se učili Desatero v náboženství, můžeme skutečně říct, že ho známe? Při dnešním čtení z 2. knihy Mojžíšovi jsme si mohli srovnat, jaké je vlastně to skutečné biblické znění oproti tomu, jak zjednodušeně se uvádí v katechismu. Aby si to děti zapamatovaly, tak je to pří výuce hodně zjednodušené. Když bych se tedy zeptal, jak zní 1. přikázání, nejspíš by všichni odpověděli: V jednoho Boha věřiti budeš. Jestlipak by ale uměl někdo říct, jak je toto přikázání uvedeno v Bibli.

Tak si to můžeme znovu přečíst. V Bibli stojí: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy mimo mě. Neuděláš si modlu, totiž žádnou podobu toho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.“

To už na zapamatování není tak snadné. Ale mnohem víc to vystihuje, co tohle přikázání obnáší. Učebnicová formulace nám jakoby přikazuje, že máme věřit v Boha. Jenomže je možné někomu víru přikázat? Tato formulace může být zavádějící a při tom by nám mohla uniknout podstata. Víra se může utvářet na základě toho, že člověk nachází důvody, proč má v Boha věřit. Pokud někdo nechce uznat, že Bůh existuje, tak mu víru nelze přikázat. A pokud podle toho, co mu bylo dáno, se poctivě snaží žit podle svého svědomí, a přesto cestu k Bohu nenašel, nelze to brát jako jeho vinu.

Proto se také první přikázání ve skutečnosti nezabývá tím, že by měl člověk uznat Boží existenci. Člověk už musí nějakým způsobem s Boží existencí počítat, a teprve k tomu je možné vztáhnout význam tohoto přikázání. Izraelité měli pádný důvod k víře, když udělali důležitou zkušenost s Božím působením a jeho péčí. Byli vysvobozeni z otroctví a zakusili, jak je Bůh vyvedl na svobodu. Na to se také Bůh odvolává, když vyhlašuje desatero, a teprve na to navazuje požadavek: Nebudeš mít jiné bohy mimo mne.

V tehdejší době se toto přikázání týkalo celé řady pohanských model a falešných bůžků. Pouze v Izraeli se utváří víra v jediného Boha, kterého nelze nijak zobrazit a k ničemu přirovnat. Zato v ostatních pohanských národech měli lidé potřebu uctívat nejrůznější síly přírody a projevy světa a vesmíru jako božstva, a pro každého se snažili najít nějaké ztvárnění. Jelikož ještě neznali to, co Bůh sám o sobě dal poznat nejprve vyvolenému národu, chytali se všeho možného, aby si ony síly, které ve světě pozorovali, nějak naklonily ve svůj prospěch. Izraelité pak byli často v pokušení, že by si ony přírodní síly mohli rovněž naklonit, když je budou uctívat jako božstva. To se stalo tehdy, když neměli dost důvěry, že jediný Bůh je tvůrcem všeho a že všechny ty síly pochází od něj.

Během tohoto a minulého století jsme ale svědky nového pohanství. Lidé už začali mnohé přírodní síly ovládat a nepotřebovali si je naklonit. Přichází však na jiné modly, kterými si chtějí pravého Boha nahradit. Mají pocit, že Boha nepotřebují, protože si sami zajistí lepší život. Už v době francouzské revoluce toho chtějí dosáhnout skrze rovnost, volnost a bratrství. Další uvěřili, že svět se stane lepším skrze vědecko technickou revoluci. Hitler toho chtěl dosáhnout skrze vládu dokonalé lidské rasy a marxisté s Leninem zase skrze vládu proletariátu. Jenže čímkoliv si člověk chce nahradit pravého Boha, vždycky se uchyluje k něčemu obdobnému, jako je uctívání falešných božstev.

A i když se člověk nenechá strhnout nějakou takovou ideologií, jeho modlou může být touha po moci, po blahobytu, ale taky touha po vzrušujících zážitcích a tak dále. Toho všeho se týkají ta slova: „Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.“ Cokoliv, čemu člověk začne podřizovat svůj život víc než Bohu, se pro něj stává falešnou modlou. Právě před tím první přikázání varuje.

Obsahem tedy není, aby člověk uznal Boží existenci. To je už nutný předpoklad k tomu, jak toto přikázání mohlo mít smysl. Jeho naplněním ale je hlavně ochota nebo ještě lépe touha dát Bohu v našem životě takové místo, jaké mu náleží. Dávat Bohu a jeho vůli ve všem přednost, v tom spočívá dokonalost naší existence.

Je velký rozdíl mezi věřícími, kteří pouze uznávají, že Bůh existuje a těmi, kteří s Bohem opravdu žijí. Jestli věřím, že Bůh existuje a přitom nijak neumožním, aby měl na můj život skutečný vliv, pak je taková víra k ničemu. Špatně pochopená víra je i taková, když se budu modlit a chodit do kostela kvůli tomu, abych ovlivnil Boha, který mi pak zajistí život podle mých představ. Skutečná víra má umožnit, aby se náš život utvářel podle Božího plánu a jeho představ.