Promluva z 3. neděle postní

Potřebujeme si u Boha něco zasloužit?

Řím 5,1-2.5-8

V druhém čtení jsme dnes slyšeli, jak apoštol Pavel vysvětluje důvod Ježíšovy smrti na kříži. Srovnává to s tím, že se sotva najde někdo, kdo položí život za spravedlivého. Uvažuje, že se možná najde někdo, kdo se odhodlá umřít za toho, kdo je mu milý. Jenže Pán Ježíš se za nás obětoval jako za hříšníky i bez toho, jestli někdo chce nebo nechce být Bohu milý. Každému bez rozdílu tak nabízí to, co sv. Pavel nazývá ospravedlnění. Každý hřích totiž je vůči Božímu řádu projevem nespravedlnosti. Jakmile ale přijmeme Ježíšovu oběť za svou a uvěříme v jeho milosrdenství, dosahujme smytí našich vin a tím ospravedlnění.

Apoštol při tom zdůrazňuje, že ospravedlnění dosahujeme na základě víry. Není to tedy něco, co bychom si zasloužili například zbožným životem nebo konáním dobrých skutků. Hlavní je uvěřit v Boží milosrdenství a tomu, že spása je ničím nezasloužený dar. Názorný příklad k tomu jsem našel v knize Nesvatí svatí z prostředí pravoslavných klášterů.

Asi před sto lety se o jednom ruském klášteře mezi lidmi mluvilo, že tam jsou samí povaleči a opilci. V době revoluce tam vtrhli bolševici a vyhnali všechny mnichy na náměstí. Shromáždili obyvatele obce a komisař řekl lidem: „Vy dobře znáte tyhle žrouty a příživníky. Abyste konečně pochopili, jak tito parazité po staletí vodili za nos pracující lid, položíme před ně na zem jejich kříže a jejich evangelium. Teď před vašima očima každý z nich tyto nástroje klamu a zotročení pošlape. Když to udělají a pravda tak vyjde najevo, necháme je jít, kam budou chtít.

Mnozí se dali do smíchu a s napětím očekávali, jaké divadlo je čeká. Z řady mnichů vystoupil jejich představený a řekl: Víte co, moji bratři. Žili jsme jako čuňata, tak aspoň zemřeme jako křesťané.“ Ani jeden z mnichů se nehnul, aby šlápl na kříž nebo na evangeliář. Bolševici je pak všechny na místě připravili o život.

Možná si někdo řekne, že ti zhýralí mniši přece pošlapali Kristovo evangelium už způsobem svého života. Jenže Bůh jim dal nakonec šanci, kterou využili právě díky tomu, že uvěřili v Boží milosrdenství. V klášteře mohli podlehnout svým slabostem a pokušení, přestali usilovat o věrnost Kristu, ale v rozhodujícím okamžiku jim svitlo, co je podstatné pro záchranu duše.

To samozřejmě neznamená, že snaha o dobrý a zbožný život není důležitá. Jenom jde o to, abychom si nemysleli, že právě za takovou snahu budeme vykoupeni a spaseni. Vykoupení nám přináší zcela nezaslouženě láska nebeského Otce skrze obětování jeho Syna na kříži. Nezávisle na tom, jak velkým je člověk hříšníkem, má skrze Ježíšovo milosrdenství přístup do Božího království, jakmile uvěří.

Naše snaha o spojení s Kristem ovšem hraje velkou roli pro náš život zde na zemi. Když se o to člověk moc nesnaží, nemusí kvůli tomu o dar spásy přijít. O ten přijde, jen když Bohem pohrdne. Důsledkem pak ale je, že na věčnosti není připraven předstoupit před Boha a čeká ho očistec. Někteří mystici mluví o tak velké touze duší v očistci po Bohu, že kvůli tomu prochází opravdu velkým očišťujícím utrpením. Největší bolestí je, že zatím nemohou dosáhnout k Bohu, po kterém tolik touží.

Na cestě k Bohu je tedy nezbytné učit se snášet bolest a utrpení. Hned po vzniku církve, když nastalo pronásledování křesťanů, apoštol Pavel na svých cestách povzbuzoval věřící a mimo jiné jim připomínal, že do Božího království vejdeme, jen když projdeme mnohým utrpením. Láska se totiž musí prověřit ochotou k oběti, ke snášet utrpení, a pokud se tomu člověk vyhne na zemi, bude tím procházet v očistci. Proto také snaha o spojení s Bohem nemá za účel zasloužit si tím spásu. Pravým důvodem ochoty něco pro to obětovat je to, že tím rozvíjíme naši lásku k Bohu. To pak dává smysl také každému postnímu sebezáporu, každé snaze o pomoc bližnímu, tomu když člověk obětuje čas třeba na křížovou cestu, na důkladnější modlitbu atd. Nechtějme si tedy snahou o dobrý a zbožný život něco zasloužit, ale rozvíjet tím náš osobní vztah k Bohu i bližním.

otec Josef