Promluva z 3. neděle adventní

Co máme dělat?

Lk 3,10-18

Dnešní evangelium navazuje na minulou neděli, kdy Jan Křtitel vybízí lid k obrácení a pokání slovy: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky. Teď jsme slyšeli, jak se lidé ptají: Co máme dělat? Je vidět, že se nechtějí spokojit jen s nějakým formálním obřadem, když se nechali v Jordánu pokřtít, ale chtějí konkrétně vědět, co mají ve svém životě změnit.

Zajímavé je, že evangelista Lukáš konkrétně rozvádí pouze to, co Ježíš odpověděl celníkům a vojákům. Z pohledu pravověrných židů byly právě tyto skupiny lidí Bohu snad nejvíc vzdálené. Tito lidé totiž byli ve službách okupační moci Římanů. Vidíme ale, že Jan Křtitel je nevybízí, aby opustili to, čím se živí. Pouze klade celníkům na srdce, aby byli poctiví a vojákům, aby se nedopouštěli násilí a nikoho nevydírali.

Uvažoval jsem, jak to myslel s tím, aby se vojáci nedopouštěli násilí. Je možné se v nějakém boji vyhnout násilí? Když jsem si k tomu našel nějaké texty, vyplynulo z nich, že za násilí je třeba považovat každý nespravedlivý útok, boj, útlak, nebo zneužívání vojenské síly. Jestli ale voják oprávněně brání lidské životy nebo materiální zázemí společnosti, má právo k tomu použít přiměřenou vojenskou sílu.

V evangeliu sice najdeme Ježíšova slova o tom, abychom neodporovali zlu násilím, ale přemáhali ho dobrem. Nemusíme to ale zřejmě brát jako nařízení, ale jako radu, která není automaticky pro každou situaci. Myslím si, že k takovému postoji potřebuje člověk vedení Duchem svatým, aby dobře rozlišil, v jakém konkrétním případě je vhodné takto postupovat. Jde o zvláštní dar důvěry v Boha, kdy se člověk proti zlu postaví vnitřní silou bez nějakého násilného odporu. Jinak katolická nauka připouští tu možnost použití síly při obraně proti nespravedlnosti a násilí.

Pro nás je ale nejspíš důležitější zamyšlení, co by Jan Křtitel odpověděl konkrétně mě osobně. Proto je dobré při modlitbě a ztišení učit se ptát Ducha svatého. Co mám, Bože, dělat, abych dal více prostor dobru a lásce ve svém životě? Co mám dělat, abys byl ty v mém životě více oslaven? Co mám dělat, aby se náplň mého života více shodovala s tvou vůlí? Zvlášť nyní v této adventní době by takové zamyšlení bylo určitě na místě.

Věřím, že každý, kdo se dokáže ptát opravdu upřímně a naléhavě, tomu také Bůh odpovídá. Jenom je k tomu třeba vnímat Boží vedení a působení, učit se naslouchat Bohu ve svém srdci a nechat se jím vést. To ale taky znamená dávat přednost tomu, co ode mne očekává Bůh před tím, co od života očekávám já sám.

Možná, že od řady věřících Bůh neočekává nic víc, než aby se snažili o obyčejný dobrem naplněný život. Pak se člověk ani nepotřebuje pídit po tom, co konkrétně nám chce Bůh říct. V každém případě je ale dobré mít na paměti, že přeslechnout Boží hlas prakticky znamená nechat ho stranou svého života. Proto je dobré to nepodceňovat a snažit se být bdělý, abychom nepřišli o nic z toho, k čemu nás Bůh chce vést a čím nás chce obdarovat.

A jak to vyplývá z dnešních textů Písma, On nás chce vést k životu plnému radosti. U proroka Sofonjáše zaznělo: „Raduj se a vesel celým srdcem“. Apoštol Pavel nás vybízí: „Radujte se stále v Pánu“. A závěr dnešního evangelia uvádí, že nám Jan Křtitel hlásá radostnou zvěst.

Kolik věřících ale může spolehlivě potvrdit, že nás Bůh vede k životu v radosti? Vždyť mnoho lidí je zatíženo různým trápením a bolestí. Na řadu lidí doléhají takové starosti a těžkosti, že je nesmysl jim říkat, aby se radovali ze života. V čem tedy je pravá radost, kterou dává Bůh, to potvrzuje svědectví, které jsem právě četl v časopisu Tarsicius.  Mladá žena Chiara Petrillová dvakrát po sobě přišla o dítě, které kvůli postižení vždy zemřelo krátce po narození. Při třetím těhotenství se u ní objevila rakovina. Aby dala dítěti šanci, vzdala se chemoterapie. Díky tomu porodila zdravé dítě, ale žila už jenom jeden rok. Přesto o ní její manžel Enrico prohlásil, že prožila velmi krásný a velmi plný život a že umírala šťastná. Konkrétně k tomu řekl: „My jsme viděli, jak naše dvě malé děti odešly do nebe. Ony nás naučili, mne a Chiaru, jak jít do nebe“.

Tolik k tomuto příběhu. Takové svědectví ale nepochopí nikdo, kdo neuvěřil, jaký je cíl našeho života. Ale i s vírou ve Spasitele není nic snadného takto přistupovat k těžkým věcem našeho pozemského putování. Takže jedině když se člověk opravdu těší do nebe, pak mu tu pravou vnitřní radost z daru života nedokáže jen tak něco vzít.

otec Josef