Promluva z 29. neděle v mezidobí

MODLEME SE ZA ODVRÁCENÍ PANDEMIE

Mt 22, 15 – 21

Pán Ježíš umí vždycky otočit ve prospěch svého poselství nástrahy, které se mu snaží jeho odpůrci připravit. Tak tomu je i v dnešním úryvku z evangelia.  Farizeové chtějí dostat Ježíše do úzkých dobře promyšlenou otázkou. Ptají se na to, zda židé mají císaři platit daň nebo ne. Izrael byl totiž v tu dobu pod nadvládou Římské říše a židé v císaři viděli svého nepřítele. Pokud by tedy Ježíš řekl, že se daň platit má, mohli by o něm rozhlásit, že se staví na stranu nepřátel Izraelského lidu. Pokud by však řekl, že se daň platit nemá, bylo by možné obžalovat ho jako rebela, který vzdoruje vládní moci.

Sice nás už nepřekvapí, že si Pán Ježíš s otázkou bravurně poradil, ale teď jde o nás, jak si poradíme s tím, co z toho vyplývá pro nás. Máme vzít v úvahu, jak se to dotýká našeho vztahu ke společenské autoritě a jaké místo v tom má víra a vztah k Bohu. V současné době se to může týkat hlavně situace s koronavirem. Vláda má zodpovědnost za to, jak se bránit šíření pandemie. „Dávat císařovi, co je císařovo“ v tomto případě obnáší dodržovat vládní nařízení.

Pro mě je ale důležitější otázka, jak v této situaci to, co je Boží, dáváme Bohu? V pátek prezident Zeman při svém projevu mluvil o tom, že jediným prostředkem, který máme všichni v rukou, je zodpovědné používání roušky. My věřící ale máme přece v rukách něco mnohem vzácnějšího a to je síla modlitby. Jenže mám takový pocit, že hodně věřících, když nemůže přijít na mši svatou, pak po duchovní stránce úplně složí ruce do klína. Náš arcibiskup nám před týdnem poslal určitou vizi, co by mohlo obnášet, abychom nezůstali pasivní a snažili se nabídnout Bohu, co je možné. Ta představa obnášela, že by se většina věřících aspoň jednou za týden vystřídala v kostele při osobní modlitbě, abychom se tímto způsobem spojili v  duchovním boji za odvrácení nákazy. Samozřejmě, že je možné a dobré se modlit doma. Ne všichni ale mají ve svých rodinách ideální podmínky k důkladnější modlitbě. Navíc když se někdo rozhodne vypravit se do kostela, dodá to modlitbě naléhavosti. Navíc tím vyjádříme, že chceme v této situaci posilovat osobní spojení s Pánem Ježíšem. Že jsme ochotni přijít za ním tam, kde je přítomný ve svátosti eucharistie.

Proto je teď náš kostel otevřený každý den od 14 do 18 hod k osobní modlitbě. Uvažme, kolik věřících během týdne v odpoledních hodinách projede nebo projde kolem kostela. Jaká by to byla síla modlitby, kdyby si každý aspoň jednou za týden třeba jen pár minut vyhradil na zastávku v našem chrámu.  Samozřejmě že ještě cennější bude, když se cíleně ze svého domova do kostela vypravíme. Dokud se ale nenaučíme využívat takové příležitosti, nemůžeme tvrdit, že dáváme Bohu, co je Boží.

Co a jak se modlit, to může být různé. Nejdůležitější je úmysl, že chceme nabídnout Bohu to, co můžeme, aby skrze naši modlitbou byl dán průchod Boží moci. Třeba jen krátkou modlitbu, kterou známe. Někomu vyhovuje růženec nebo modlitba nějakých litanií, někdo může prostě zůstat s Bohem v tichu kostela. Už to, že si někdo vyhradí cestou kolem zastávku na pár minut a pomodlí se z lístku modlitbu poslanou od biskupů, má velkou váhu. Ta je rovněž v kostele k dispozici. Kéž se nám poctivě daří snaha dávat Bohu, co je Boží.