Promluva z 29. neděle v mezidobí

Co patří císaři a co Bohu?

Mt 22, 15 – 21

V dnešním evangeliu jsme svědky toho, jak se odpůrci Kristova učení chystají chytit Ježíše do léčky. Je to vlastně ukázka, jak moc ducha zla působí tam, kde vůči obyčejným pokušením je člověk odolný. Farizeové tady předstírají zájem a dobrý úmysl, aby pak mohli zasadit záludnou ránu. Začínají s Ježíšem rozhovor o tom, co si na něm jakoby cení, aby nepoznal nejmenší špatný úmysl. Mluví o jeho pravdomluvnosti, o správnosti jeho učení a o tom, že se nebojí lidského mínění a tím chtějí ukázat, že od něj neočekávají nic jiného než dobrou radu.

Ve skutečnosti ho však chtějí dostat do úzkých. Svoji otázku mají dobře promyšlenou. Ptají se na to, zda židé mají císaři platit daň nebo ne. Izrael byl totiž v tu dobu pod nadvládou Římské říše a židé v císaři viděli svého nepřítele. Pokud by tedy Ježíš řekl, že se daň má platit, mohli by o něm rozhlásit, že se staví na stranu nepřátel Izraelského lidu. Pokud by však řekl, že se daň platit nemá, bylo by možné obžalovat ho jako rebela, který vzdoruje vládní moci.

Na Ježíše to samozřejmě neplatilo, ale zato nám by se mohlo snadno stát, že na takovou taktiku naletíme. I na nás mohou působit vlivy různých lidí, hnutí a společností, které budí velmi dobrý dojmem a přitom mají v sobě ukryto něco zlého. Mohou to být vlivy společenského rázu, ekonomického nebo i duchovního, které chtějí člověka k něčemu dotlačit nebo pro něco získat a proto mu různě podbízejí. Člověk se cítí být ve středu jejich pozornosti a získává dojem, že teď může něco znamenat. Pak se ale začnou vytvářet určitá pouta nebo závislosti, třeba psychologické nebo finanční, a když člověk zjistí, že se nechal získat pro nějakou pochybnou věc, už se z toho neumí vyvlíknout. Typickým příkladem jsou některé sekty nebo určité pochybné formy podnikání.

I když na Ježíše se chystala past z jiného důvodu, ten postup je velice podobný. Ježíš však nejen znal úmysl těch farizeů, ale navíc svojí odpovědí upozornil na důležitou věc, která nám může v takových situacích velmi pomoci. Říká, že co je císařovo, to máme dát císařovi, a co je Boží, Bohu. Ukazuje tím, že pokud vládní moc nenutí člověka k neposlušnosti vůči Bohu, měl by člověk plnit své povinnosti jak vůči občanské společnosti, tak vůči Bohu. Neměl by mezi službou Bohu a vztahem ke státu hledat rozpor, pokud to není nutné.

Víme i ze zkušenosti našeho národa, jak to dopadne, když někdo vírou v Boha opovrhuje a chce budovat ideální společnost bez Krista. Pak se vládní moc velmi snadno zvrhne na diktaturu. Ovšem i opačný extrém, jaký je vidět třeba u islámských fundamentalistů, je velice nebezpečný. Je to fanatická víra, která si u Boha hledá důvod k tomu, aby nerespektovala běžné zákony společnosti. Takové zvrácené náboženství pak vede tyto stoupence třeba až k přesvědčení, že se zalíbí Bohu, když budou likvidovat lidi jiného vyznání.

Jestliže se tedy máme ubránit tomu, abychom upadli do nějakého extrému, do nějaké pochybné společnosti a podobně, je třeba následovat Krista a držet se jeho rady. Co je Boží, dávat Bohu a stejně tak poskytovat společenskému zřízení to, co zákony vyžadují. Lidské společenství, v němž žijeme, je přes všechny nedostatky něčím, co umožňuje náš způsob života, na čem se všichni podílíme, a proto jsme také povinni je spoluvytvářet. Ovšem vždycky s vědomím, že vše na tomto světě patří Bohu.

Když se upřímně snažíme na prvním místě dávat Bohu, co mu náleží, nestane se tak snadno, abychom se nechali oklamat a dostali do nějaké pochybné společnosti nebo do vlivu nějaké zlé síly. Když totiž dáváme Bohu, co je jeho, dáváme se mu celí se vším všudy. Takže nejde o to, aby se věřící museli vnitřně rozpoltit mezi Boha a společností. Máme zcela patřit Bohu a ve světle Kristova evangelia pak poskytovat tomuto světu to, co je třeba.

Zlé je, když si člověk nechá před Boha postavit něco jiného. Třeba, když začneme zcela patřit nějakému lidskému dílu, nějaké společnosti nebo druhému člověku, prostě když se dostaneme naprosto do vlivu takovýchto sil. Na první pohled na tom není někdy vidět nic špatného. Jenomže se stane to, že člověk přestane patřit Bohu a to je počátek cesty se špatným koncem. Existují případy, kdy je člověk díky nějaké duchovní sektě úplně vytržen ze společnosti, kdy odejde ze zaměstnání a všechen svůj majetek dá k dispozici. Četl jsem jednu takovou knížku, kde to bylo podrobně popisováno a kde ti lidé nakonec zůstali úplně ožebračeni. A to proto, že naprosto všechno svěřili člověku, kterému uvěřili a který tu společnost vedl.

Jediný, komu můžeme a máme patřit úplně, je náš Spasitel. To je Ježíšova rada pro každého, kdo chce dobře naplnit svůj život: Neváhejme tedy to, co je Boží také Bohu zcela odevzdávat.

otec Josef