Promluva z 29. neděle v mezidobí

Co znamená modlit se celou bytostí

Ex 17, 8 – 13

V dnešním prvním čtení máme názorný příklad, jak byla Mojžíšova modlitba důležitá pro vítězství Izraelitů nad nepřátelským vojskem Amalečanů, kteří vtrhli do jejich země. Zatímco Jozue vedl svůj lid do boje, Mojžíš se vrcholu pahorku modlil se zdviženýma rukama. Izraelité nejdříve vítězili, ale když Mojžíšovy ruce únavou klesaly, začali vítězit nepřátelé. Jakmile je opět zvedl, vyhrávali znovu Izraelité. Když už potom Mojžíš ruce nedokázal udržet, kněží Aron a Chur ho posadili a ruce mu podpírali. Tak to trvalo, dokud nepřátelé nebyli poraženi.

Možná si někdo řekne, proč bylo nutné mít při modlitbě zvednuté ruce. Copak nestačilo, aby se Mojžíš modlil svými ústy. Člověk se přece může modlit v duchu ve svém srdci a nemusí při tom nic dělat a třeba ani říkat. Izraelité ale zřejmě dospěli k tomu, že modlitba je záležitostí celé bytosti, nejen duše, ale i těla. To, s čím člověk přichází za Bohem, má samozřejmě vycházet ze srdce, pak to ale má říct nahlas svými ústy a navíc svůj postoj k Bohu vyjádří i celým svým tělem.

Myslím, že tato věc se pro nás dnešní věřící nejvíce promítla do prožívání mše svaté. Při ní využíváme celou řadu postojů a gest, ovšem chyba je, když to vše už děláme tak nějak automaticky ze zvyku. Přitom každé gesto a každý postoj se může stát součástí naší modlitby a vyjadřovat něco z toho, s jakým postojem při mši přistupujeme k Bohu.

Už když přijdeme do kostela, pokleknutím směrem ke svatostánku vyjadřujeme, že se setkávám s živým Kristem, který je Pánem našeho života a proto se před ním skláníme a zdravíme ho pokleknutím. Dalším důležitým gestem je znamení kříže. Je docela rozdíl, jestli někdo udělá na sobě bezduše nějaký klikyhák, anebo jestli tím vyjadřuje něco podstatného pro naši víru. Když zvedáme ruku, abychom udělali kříž, ukazujeme nejdříve k nebi, protože nám jde o věc Nebeského Otce. Pak pokračujeme dolů, protože Boží Syn kvůli nám sestoupil z nebe dolů na tento svět. Vodorovný pohyb děláme, když vyslovujeme jméno třetí božské osoby, Ducha svatého. Jeho působení umožňuje, aby se náš pozemský život propojil s věčným životem v nebi. Tohle tedy můžeme vnímat a vyjádřit, když děláme svojí rukou znamení kříže.

Před četbou evangelia malým křížkem na čele dáváme najevo, že na obsah chceme myslet a porozumět mu. Křížek na ústech vyjadřuje, že o slovech Písma chceme umět správně mluvit a na hrudi, že Boží slovo chceme uchovávat ve svém srdci.

Pak také to, že celou dobu nesedíme, ale také stojíme nebo klečíme, něco vyjadřuje. Když sedíme, dáváme najevo, že chceme Bohu pozorně naslouchat. Jakmile si stoupneme, naše tělo zaujímá postoj připravený Boha chválit a oslavovat. Když poklekneme, vyjadřujeme jednak úctu vůči tomu, co pro nás Ježíš vykonal, ale současně je to vyjádřením pokání, když uznáváme, že si Boží milosrdenství nijak nezasloužíme.

To navíc vyjadřujeme i svojí rukou, když se při úkonu kajícnosti bijme v prsa. Některá gesta časem zůstala jen na knězi, který slouží mši. Mezi židy a pak u prvních křesťanů bylo zvykem při modlitbě právě ono zvedání rukou, jak jsme o tom mluvili ohledně Mojžíše. Zvednuté ruce při modlitbě vyjadřují, jako bychom chtěli dosáhnout k Bohu a co nejvíc se mu přiblížit. V tom kněz při mši svými gesty zastupuje ostatní věřící. V řadě modlitebních společenství se ovšem modlitba se zvednutýma rukama obnovila. Rozepjaté ruce kněze pak navíc vyjadřují, že do modlitby chce zahrnout úmysly všech přítomných věřících.

Výrazným gestem při mši je také pozdravení pokoje. Tady je asi každému jasné, že přát si Boží pokoj jen v duchu beze slov a bez podání ruky by nebylo ono.

Mojžíš nám jasně ukázal, že při modlitbě se jedná o duchovní boj. Když tedy chceme díky svým modlitbám dobře obstát v našich životních zápasech, je dobré, když do modliteb zapojíme nejen své srdce, svá ústa, ale také celé své tělo.

otec Josef