Promluva z 27. neděle v mezidobí

Jakou „vinici“ svěřil Bůh nám?

Mt 21,33-43

Není těžké rozpoznat v podobenství o vinici, které jsme slyšeli, jaké osoby má zde Ježíš na mysli. Hospodářem vinice je sám Bůh, vinaři jsou vůdci vyvoleného národa, poslové jsou proroci v Izraeli a synem, kterého vinaři zabili, je Spasitel. Vinicí je národ, který má sloužit Božímu dílu spásy. Protože se vůdcové zpronevěřili svému poslání, starost o věci Božího království bude svěřena těm, kteří se postarají, aby vinice přinášela užitek. To je asi stručný výklad těchto Ježíšových slov.

To podobenství je vlastně vyjádřením zklamání Hospodina, který udělal všechno proto, aby jeho lid nesl dobré ovoce a místo toho se dočkal vzpoury. Co však může toto podobenství říct nám, dnešním křesťanům? Dnes je touto vinicí celý Boží lid, tedy církev. Hospodin se stále zajímá, jaký užitek mu tato vinice přináší a jak je nakládáno s darem Božího slova, se svátostmi a všemi dalšími milostmi, kterými je církev a naše víra vybavena.

Podobenství o vinici nám připomíná, že každému z nás Bůh svěřil něco z těchto pokladů Božího království. Někomu svěřil více, někomu méně, ale každý nese za to co, mu bylo svěřeno, svoji zodpovědnost. Každý má určité schopnosti a nadání, které může ve svém životě víry pro Boží království buď  moudře uplatnit, nebo je nechá ležet ladem, anebo je dokonce uplatní v rozporu s Boží vůlí. To byl také případ těch špatných vinařů v podobenství. K takovému jednání dochází tehdy, když člověk zapomíná, že všechno co má, je mu svěřeno z Boží dobroty. Chce být sám pánem těch věcí nezávisle na Bohu. Proto se také dostává do rozporu s Božím zákonem.

Kdysi jsem četl knížku „Utíkej Niky, utíkej“ o chlapci z jednoho amerického velkoměsta, který měl schopnosti k vůdcovství a přirozené autoritě. Tyto své dary ovšem uplatňoval velmi špatným způsobem jako vůdce pouličního gangu. Války mezi gangy, loupeže, vykrádačky i prolévání krve, to vše v tom městě policii pořádně přidělávalo starostí. Pak se stalo, že tento mladý muž byl osloven evangeliem a stal se křesťanem. Úžasné bylo, jak nyní dokázal využít své autority. Větší část té jeho bandy se s ním vypravila na policejní stanici. Policisté nejprve mysleli, že snad chtějí vyvolat nějakou potyčku. Oni však pouze přišli odevzdat všechny své zbraně. Z tohoto mladíka se pak stal vedoucí protidrogového centra. Pochopil, že ke křesťanskému způsobu života nestačí pouze začít se chovat slušně, ale také je třeba nabídnout své osobní schopnosti Bohu a uplatnit je co nejlépe pro dobro mezi lidmi. Začalo mu rovněž záležet na tom, jaký užitek přináší vinice Boží v jeho městě.

Určitě každý z nás bude souhlasit, že je třeba usilovat o dobro a lásku mezi lidmi. Ovšem i v církvi většinou narážíme na to, jak je zde rovněž promícháno dobré i zlé, svatost i hřích. Z něčeho máme radost, z něčeho je nám smutno. Důležité je, když tyto věci vnímáme a nejsou nám lhostejné. Cestou k tomu je, když více lidí začne přemýšlet, k čemu konkrétně mě Bůh může potřebovat a co jsem ochoten pro Boží království udělat. Někdy se však zdá, jakoby to řada věřících viděla opačně. Jejich role budí dojem, jakoby Pán Bůh a celá církev měli u nich oceňovat, že se vůbec ještě k víře hlásí. Necítí, že je jim něco svěřeno a že za to mají odpovědnost, ale spíš mají pocit zásluhy už jen za to, že se nějak k církvi hlásí. Ovšem být křesťanem znamená být si vědom, čeho všeho se nám od Boha nezaslouženě dostává a snažit se to využít co nejlépe k Boží chvále.

Dalším vstřícným krokem je učit se o tom přemýšlet společně, vzájemně si naslouchat a respektovat i jiné názory. Tak nejlépe objevíme, že církev tvoříme my všichni bez ohledu na to, jaké máme postavení a jakou konáme službu. Každý ví, že rodina má domov ne takový, jaký ho vytvoří buď jenom matka nebo otec, ale všichni společně. I církev bude taková, jakou si ji uděláme. Aspoň na tom místě, kde žijeme. Každý svým dílem může přispět k tomu, aby i církev byla domovem vzájemné úcty a lásky, místem svobody a obdarování.

otec Josef