Promluva z 26. neděle v mezidobí

Mt 21, 28 – 32

Když si zkusíme živě představit situaci, kterou popisuje dnešní evangelium, cítíme, jak šokující muselo být to, co Ježíš řekl velekněžím a představeným židů. Vždyť těm, kteří se považovali za duchovní elitu, on řekl, že celníci a nevěstky je předcházejí do Božího království. Kdybychom si to převedli na dnešní dobu, jak by asi zapůsobilo, kdy někdo sboru biskupů řekl, že třeba feťáci a prostitutky jsou blíž Božímu království než oni.

Co tak strašného museli ti židovští představitelé provést, že si za to vyslechli ta ostrá slova? Vždyť celníci byli obecně považováni za zvrhlíky, kteří zbohatli z nepoctivého výběru poplatků. A nevěstky byli podle věřících židů u Boha naprosto odepsané. Jak je pak možné, že ti, kteří byli správci Božích zákonů v zemi, kteří za to byli vážení a ctěni, na tom měli být před Bohem hůř než veřejní hříšníci?

K vysvětlení nám pomůžou Ježíšova slova o těch dvou synech, kde jeden nechtěl splnit vůli otce, ale pak si to rozmyslel, za to druhý ochotně souhlasil, ale pak nic neudělal. Pro Ježíše totiž není rozhodující, jak na tom právě člověk ve vztahu k Bohu je, ale k čemu směřuje. Není tedy hlavní, jak se nám někdo momentálně jeví, jestli dobře nebo špatně, ale jestli je otevřený pro změnu k lepšímu. Ten, kdo je spokojený se svojí duchovní úrovní, se svou spravedlností, ten nepotřebuje nic měnit, k ničemu novému nesměřuje. Možná má dojem, že i Bůh s ním musí být náramně spokojený. To je také případ toho druhého syna v podobenství. Takže když je řeč o nějaké práci pro Boží království, se vším souhlasí, ale pak si možná řekl, že už toho udělal dost. Před Bohem je na tom přece docela dobře, tak proč by to měl přehánět.

Toto zřejmě bylo důvodem, proč se Ježíš do velekněží a představených tak obul. Oni si byli jistí, že sami ví, co a jak mají dělat a milost Boží k tomu nepotřebovali. Oni také nečekali takového Mesiáše, který by jim přinesl spásu, ale někoho, kdo by jim potvrdil, jak jsou spravedliví a dobří. Proto také byli ve skutečnosti od Boha velmi daleko.

Jenže když duchovní elita židovského národa před Ježíšem neobstála, otázkou zůstává, co Ježíš viděl na celnících a nevěstkách. Jak je možné, že ti, kteří vůbec nedbali o to, že by se měli zalíbit Bohu, nalézají v Ježíšových očích mnohem více přízně. Jistě Ježíš nemluví automaticky o všech, ale zřejmě myslí na ty, kteří si byli vědomi své duchovní bídy. Kdo si totiž uvědomuje, že něco není v pořádku, ten má touhu po změně. Jenom k tomu třeba nenachází sílu a prostředky. Ovšem alespoň svým nasměrováním a svým vnitřním postojem skutečně může být blíž Božímu království než některý sebevědomý katolík, který si je jistý, že už žádné obrácení nepotřebuje.

Když člověk, který žije v zajetí hříchu, má touhu po změně, tomu Ježíš dokáže pomoci, ale nenadělá nic s tím, kdo si je jistý sám sebou a od Boha nic nechce. Teprve když o to člověk stojí, milost Boží, kterou Ježíš kdysi ukazoval celníkům a nevěstkám, působí stejně i dnes. A je účinná i mezi podobnou skupinou lidí. Svědčí o tom článek, který jsme četl v časopisu Immaculata. Psalo se tam, že italský kněz Oreste Benzi přišel do Vatikánu na generální audienci s 500 bývalými prostitutkami, vysvobozenými jeho zásluhou z této formy života. Dnes jsou to převážně počestné manželky a matky rodin.

Jmenovaný kněz založil společnost, která poskytuje duchovní, materiální a právní pomoc dívkám, které se dostaly do také situace. Článek popisuje, jak se mnohé ženy dostanou k tomuto způsobu života nedobrovolně a sami si s tím neví rady. Společenství otce Benziho se postupně velmi rozrostlo a dnes už má ve světě přes 180 domů. Zde se sdružují kněží i laici, aby takovým ženám ulehčili útěk z ulice. Hovoří s nimi, nabízejí lékařskou pomoc a snaží se zprostředkovat byt, zaměstnání a normální život. Tyto bývalé prostitutky jsou živým svědectvím o pravdivosti Ježíšových slov z dnešního evangelia. A je to jistě i výzva pro každého z nás. Jednak se to týká našeho přístupu k lidem, kteří jsou někde na okraji, zda k nim dokážeme zaujmout postoj podobný tomu Ježíšovu. A pak je dobré hlídat si, jestli se v našem životě nehodlá usídlit podobná spokojenost sama se sebou, jakou Ježíš odsuzoval u velekněží. Ve spojení s Pánem máme být stále otevření pro nové milosti, které umožní další a další kroky na cestě našeho obrácení k Bohu.