Promluva z 26. neděle v mezidobí

25. 9. 2021

Chceme žít dobře jen na zemi, nebo i v nebi?

Mk 9, 38 – 48

V dnešním úryvku z evangelia je zřetelné, s jakou naléhavostí Pán Ježíš varuje před vlivem pokušení a hříchu. Tím se snaží ukázat, že žádná hodnota v našem životě nemůže vyvážit hodnotu věčného života. Říká, že raději máme přijít o ruku, nohu nebo oko a tak vejít do života, než být zavrženi. Obrazně se tím chce říct, že raději se máme umět čehokoliv vzdát, než přijít o věčné společenství s ním. Umět ale takto prožívat svůj život, to už předpokládá hlubokou a vyzrálou víru.

Proto se hloubka víry nemusí měřit ani tolik řadou náboženských poznatků či velkými projevy zbožnosti, jako spíš tím, jak všechno v našem životě je nějak propojeno s Kristem a to tak, že to má přednost před věcmi tohoto světa. Jenže u mnoha lidí, kteří se považují za věřící, to vypadá, jakoby si říkali, že pokud nějaký život na věčnosti existuje, tak se tam taky nějak dostanou, aniž by se tím teď museli nějak víc zabývat.

Takové pojetí víry se pak vyznačuje tím, že člověk nepovažuje za potřebné chodit pravidelně na mši svatou, jeho modlitba se týká hlavně toho, aby se měl dobře nyní na zemi, a další svátosti kromě křtu v jeho životě už často nemají vůbec žádné místo. Vím, že to vše nelze jen tak snadno komukoliv vyčítat, když k tomu třeba nebyl veden, nebo když zatím nedozrál k tomu, aby v tom vnímal opravdu důležité věci. Je ale škoda, když se s tím někdo nesnaží nic dělat a nemá zájem poznávat, jaké místo může mít to všechno v našem životě. Mnozí tak ustrnuli u křtu, tedy u samotného začátku a i když se považují za věřící, žádné další kroky víry navazující na křest se v jejich životě nekonají.

Zkusme si takový přístup křesťanského života přirovnat s tím, jak je například možné v rodině prožít třeba vánoce. Úkolem rodičů je, že chtějí dětem připravit pěkné vánoce. První s čím se začne, bude předvánoční úklid. A pak se stane, že v okamžiku, kdy je vše uklizeno, si rodiče řeknou. Tak, to nám z vánoc stačí, o víc už není třeba se starat. Normálně ale k vánocům patří štědrovečerní stůl, cukroví, stromeček, dárky a vánoční bohoslužby. Jak bychom se asi cítili, kdyby vánoce skončili tím, že je pouze uklizeno a nic dalšího by nenásledovalo. Každému je jasné, že tohle by vlastně žádné vánoce nebyly. Podobně je to i se křtem, když na něj nic dalšího nenavazuje. Tak jako uklizený byt je připraven na pěkné prožití všeho, co se má o vánocích dít, stejně i křtem je duše člověka připravena na všechny ty další důležité věci, které mají člověku pomáhat na cestě k životu s Bohem, tedy na cestě ke spáse. Je to tedy začátek, který ztrácí svoji hodnotu, když nenásleduje všechno to další, co ke křtu patří.

Život víry je tedy na první místě životem nasměrovaným k Bohu, který chce člověka vést nejen k dobrému životu nyní na zemi, ale hlavně k životu věčnému. Vzpomínám si, jak jeden kněz v pohraničí roky věrně sloužil jen hrstce věřících. V té skupince babiček, které celá léta chodily do kostela, se jednou jedna pana faráře zeptala. A vy opravdu věříte, že po smrti něco existuje? Dovedete si představit, jaký to byl pro toho kněze šok, díky kterému se pak ptal, k čemu vlastně ta jeho služba byla.

Někdo prostě má svoji víru v Boha propojenou pouze s tím, že je dobré ho poslouchat, aby nám pomáhal mít se dobře během pozemského života, a víc od něj neočekává. Ještě víc na pováženou se mi ale jeví, když někdo možnost věčného života bere v úvahu a přesto si nějakou zodpovědnost v této věci nepřipouští. V jedné knížce byla myšlenka, která dobře takový postoj vystihuje. Jedna duše chtěla vejít do nebe. U nebeské brány říká sv. Petrovi. Podívejte se na mě. Mám ruce i srdce čisté. To také považovala za oprávněný důvod ke vstupu. Nebeský klíčník si duši dobře prohlédne a říká: Ano, vidím ruce i srdce čisté, ale obojí je prázdné.

Jenže při vstupu na věčnost obstojí v člověku jenom to, co je naplněno samotným Bohem. Nejde tedy o to být plný vlastních zásluh, ale být plný toho, čím náš život může naplnit sám Bůh. Jenže mnozí lidé nechápou, jak moc potřebují ke spáse být naplněni Duchem svatým. Proto bohoslužby, modlitby a svátosti považují jen za jakési projevy zbožnosti, bez kterých se obejdou. Prostě si myslí, že si vystačí s tím, co si zajistí a obstarají sami. Uniká jim, že jen z milosti Boží můžeme tento život prožít a naplnit tak, aby nás to vedlo ke Kristu.

Je mi jasné, že tato úvaha se větší měrou týká těch, kteří tu nejsou, ale na každém z nás závisí, zda vliv Boží moci bude z našeho života natolik patrný, že se o něj začnou i ti ostatní více zajímat. Ježíšova výzva dnešního evangelia se proto týká především ochoty nelpět na tom, co můžeme vykonat my sami a dát přednost všemu tomu, co v našich životech chce vykonat Bůh. Zásady duchovního života a projevy zbožnosti tedy nemají za úkol dokazovat Bohu a církvi, co všechno jsme my ochotni věnovat a udělat pro spásu. Jejich skutečným úkolem je, že tím vším dáváme prostor Bohu, aby on v našich životech vykonal, co uzná za vhodné a aby si nás jeho moc proměňovala a vedla ke spáse.

o. Josef

Zpět na titulní stránku