Promluva z 25. neděle v mezidobí

Po čem toužil apoštol Pavel?

Flp 1, 20 – 27; Mt 20, 1 – 16

Zajímalo by mě, jestli je tu mezi námi někdo, kdo má touhu zemřít. Ptám se proto, že ve 2.čtení zazněla slova o takové touze od apoštola Pavla a tak by bylo zajímavé vědět, jestli takovou touhu rovněž zde někdo sdílí. Možná, že by se někdo takový našel, pokud ho právě příliš tíží nějaké trápení natolik, že se mu nechce žít. Jenže pro sv. Pavla nic takového není důvodem této touhy. On píše, že má touhu zemřít, aby už mohl být s Kristem, protože je to mnohem lepší. On totiž už objevil Boha takovým způsobem, že se nemůže dočkat té věčné blaženosti v jeho náruči. To nás může vést k otázce, kdo z nás už víru vnímá takovým způsobem? Pro koho je věčné společenství s Ježíšem tak lákavé, že by to tady klidně všechno zabalili a šel za ním, i když se tu má docela dobře?

Mohu říct, že s takovým přístupem ke smrti se setkávám spíš vzácně. I hluboce věřící člověk kolikrát sice dobře ví, a věří tomu, že se na život po vzkříšení může těšit, a přesto tam nijak zvlášť nespěchá. Ale i když naše víra doroste na takovou úroveň, že se na nebe upřímně těšíme, neznamená to, že bychom měli životem zde na zemi pohrdat a nějak moc z něj pospíchat. Také svatý Pavel bere v úvahu, že je třeba dál žít na této zemi, aby člověk splnil, co se od něj očekává. I když nám Stvořitel nabízí věčný život, jeho darem je přece i život zde na zemi. A my také máme před ním zodpovědnost za to, jak s tímto darem naložíme.

Toho se pak týká i dnešní evangelium. Odměna, kterou dává pán vinice dělníkům za práci na vinici, je vlastně obrazným vyjádřením, jak je to s věčnou odměnou v Božím království. Bůh nabízí odměnu věčného života jak těm, kdo k němu směřují celý život, tak těm, kdo o spásu projeví zájem třeba až na sklonku života. Právě to je vyjádřeno oním podobenstvím, kdy za práci na vinici dostali stejnou odměnu jak ti, kdo pracovali od rána, tak ti, co začali v pět odpoledne.

Samozřejmě, že to nelze aplikovat na odměňování za běžnou práci. Co byste řekli tomu, kdyby k vám do práce koncem měsíce nastoupil někdo nový, ale na výplatní pásce za ten měsíc by se mu objevila stejná částka, jako vám. Nevím, jestli bychom našli mezi námi pracujícího celý měsíc, kterému by se tento způsob odměňování zamlouval. Tohle by přece nebyla žádná spravedlnost.

Jenže když je řeč o nebeském království, tak se tu nejedená o odměnu za odvedenou práci. Věčný život je Boží dar tomu, kdo to pozvání na vinici Páně prostě přijme a není rozhodující, jestli na začátku nebo na konci života. Věřím, že nikdo mezi námi, kdo se snaží o poctivý život víry mnoho let, nebude závidět tomu, kdo celý život promarnil, ale nakonec učiní pokání, obrazně řečeno rovněž vstoupí na tu Boží vinici, takže i jeho Bůh přijme do věčné slávy. Je tu však nebezpečí, že by si někdo toto podobenství mohl vyložit velmi špatně. Třeba v takovém duchu, že není třeba tu práci na vinici Boží přehánět, že snahu o dobro, o lásku k Bohu a k bližním lze nechat na později, stejně tak modlitbu a duchovní život. Teď si budeme užívat podle svých chutí a zájmů, vždyť na starost o spásu je dost času.

Kdyby se někdo takhle vypočítavě díval na Nebeské království, asi by nám tu něco nehrálo, kdyby i tohle byla cesta vedoucí ke spáse. Proto si musíme uvědomit, že není vůbec žádnou výhodou být jako ti dělníci, kteří v podobenství začali pracovat až pozdě odpoledne. Není žádnou výhodou, když člověk nežije plnohodnotný život křesťana už od mládí.

Naopak je velikou výsadou připojit se k té práci na boží vinici co nejdřív. To proto, že tu nejde na prvním místě o odvedenou práci, ale o vztah mezi člověkem a Bohem, o život naplněný jeho dary, které nám On na své vinici nabízí. Čím dříve vstoupíme na Pánovu vinici, to znamená, čím dříve máme možnost uplatnit své schopnosti a síly ve prospěch Božího království, tím lépe. Jenom je třeba objevit, že naplnit svůj život vírou, nadějí a láskou a úsilím o dobro pro všechny bez rozdílu nás o nic neokrádá, ale naopak se to vše stává naším velkým bohatstvím.

Pokud jsme schopni takto vidět naše úsilí podílet se na poslání církve, ani nás nenapadne závidět těm, kdo ve prospěch té vinice Páně nic nedělají a zatím si vystačí v životě bez Boha. Naopak se běžně stává, že lidé, kteří se obrátili k Bohu důvěrnějším způsobem až později, litují, že už svůj dřívější život neuměli takto s Kristem spojit. Buďme tedy vděční Bohu, pokud už patříme k těm, kdo uslyšeli to jeho pozvání na vinici Božího království. A prosme ho, aby nám dával sílu k takové vnitřní kvalitě života, že nám ho budou druzí závidět. Třeba tím skrze nás také někdo další zaslechne to Boží pozvání na cestu do Nebeského království.

otec Josef