Promluva z 23. neděle v mezidobí

Čtyři oblasti vnitřního uzdravení

Mk 7, 31 – 37

V dnešním evangeliu jsme slyšeli, jak Pán Ježíš uzdravil hluchoněmého člověka. Jestliže On dokáže uzdravit fyzickou neschopnost slyšet a mluvit, je v jeho moci uzdravovat i to, když nevnímáme, co bychom měli slyšet, například smysl Božího slova. Anebo pokud mlčíme tehdy, když bychom měli jasně a zřetelně říct pravdu.

Každopádně za námi Pán Ježíš přichází se svojí uzdravující mocí nejen kvůli fyzickému uzdravení, ale především kvůli naší spáse. Proto si máme uvědomit, jaké místo dáváme Ježíšově uzdravující moci hlavně v duchovní oblasti.

Někteří nevěřící, byť lidé dobré vůle, se snaží uvést náš svět do pořádku svým vlastním úsilím a jen přirozenými silami přemáhat zlo. Jenže všichni, kdo chtěli vytvořit ideální společnost bez Boží pomoci, narazili. My na tom ale můžeme být podobně pokaždé, když chceme hájit nějakou dobrou věc jen svým odhodláním a nehledáme, jak nás v tom chce Duch svatý vést, co on od nás očekává a jak a k čemu nás chce vybavit svojí mocí.

Problém zla ve světě a v nás člověk vlastními silami vyřešit nemůže. Zde musí zasáhnout Bůh sám a on to už udělal, když poslal svého Syna, aby zachránit svět, a spolu s ním mne i tebe. To, co pro nás Ježíš vykonal, má mít vliv na všechny oblasti našeho života, ve kterých potřebujeme vysvobození a záchranu. Můžeme si uvést čtyři nejdůležitější oblasti, které jsou pro nás různým způsobem bolavé a v nichž nás Ježíš chce osvobodit a vykoupit.

Není těžké přijít na to, že první je oblast hříchu. Člověk má v sobě vždycky tendenci omluvit si svůj hřích, nakolik to jen jde, aby nemusel cítit vinu. Ale i když jsme dozráli k tomu, že neděláme vědomě těžké hříchy, vždycky v něčem narážíme přinejmenším na to, že neuděláme, co jsme měli nebo mohli udělat. Nebo že se v něčem projeví naše slabá stránka. Nemůžeme popřít, že jsme hříšníci.

Apoštol Jan ve svém listu píše: Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není (1 Jan 1,8). Někdy ublížíme druhým, i když jsme to vůbec nechtěli, ale neuměli jsme být dost vnímaví, citliví, a měli jsme jen svůj pohled na věc. Svou svéhlavostí nebo neochotou jsme druhé zranili a z nich kolikrát nejvíce ty, kteří nám v životě stojí nejblíž.

Můžeme udělat něco pro to, aby nic nezůstalo našim hříchem poskvrněné, narušené nebo jakkoliv poznamenané? Jasná odpověď zní: Sami sebe nemůžeme vykoupit, ani vymazat vše, čím jsou poskvrněné naše vztahy k Bohu i bližním. To je něco podobného, jako byste byli celí od bláta a chtěli tu špínu ze sebe setřást a seškrábat sami bez vody. Naše naděje ale spočívá v tom, že Ježíš mne vykoupil a vysvobodil. Já se nemohu očistit, ale on mne omývá svou krví a křestní vodou.

Kromě selhání, kterých jsme se vědomě či nevědomě dopustili a za která si můžeme sami, jsou mnohé věci, které nám způsobili druzí lidé a které nás zatěžují. Neseme si je jako zranění v našem nitru. Jakmile se nám vynoří vzpomínka na tu nebo onu příhodu, uvnitř to zabolí. I když jsme se rozhodli, že dotyčnému odpustíme, stejně to pořád není zahojené. Někdy lidé mají pocit, že vlastně neumí odpustit, když se něco takového v nás ozývá. Jenže je rozdíl v odpuštění a ve vnitřním uzdravení toho, co je poraněné. Odpustit někomu, to je záležitost našeho odhodlání, ale vnitřní uzdravení je záležitost Boží uzdravující moci.

Osvobozující řešení opět přináší Ježíš a to tím, čím prošel na kříži. Uvaž, jak vnitřně zraňující by pro tebe muselo být, kdybys druhým lidem přinášel jen dobro, lásku a požehnání a oni by tím vší pohrdli a místo toho tě odsoudili na smrt, tupili by tě, vysmívali by se ti, a nechali tě trpět nejhorším umíráním. Cokoliv nás vnitřně zraňuje, tím i Ježíš prošel v maximální míře. Ale co on s tím dělá na kříži? On volá k Bohu: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ Lk 23, 33 – 34

On se za ty, kdo mu ubližují, modlí. Už na kříži odpouští těm, kteří ho křižovali. On má v sobě dostatek Boží lásky, aby toho byl schopen, ale já sám ze sebe na to prostě nemám. Já ale mohu Ježíše prosit, aby mi dal svého ducha odpuštění. Mohu své rány a bolestivé zkušenosti předat Ježíšovi a on je může uzdravit.

Kromě toho, jak nám ublíží druzí, existují ještě další zranění mé osobnosti, což mohou být hlavně různé závislosti. Je řada věcí, od nichž se člověk vlastní silou nemůže odpoutat. Ale ze všeho, co nás zraňuje nebo nějak svazuje, nás Ježíš chce osvobodit. Jenom jde o to, chtít mu k tomu dát prostor.

Někoho z nás mohou zatěžovat neúnosné strachy, které život poškozují a dělají vyprahlým. Může to být strach z nemoci, z toho, co ohrožuje náš život, strach o práci a zda člověk zajistí svoji rodinu. Někdo má strach z nějaké své slabé stránky, kvůli které se pak nerozvíjí určitá oblast v jeho životě. Také to může být strach o děti, který je tak omezuje, že mají touhu uniknout z domu.

Strach dokáže ničit vztahy a stává se z něj síla, která nás vzdaluje od Boha, která nás v každém případě ochromuje. Strach překonáme jedině tím, když se zcela upneme na Krista, protože on překonal strach i z mučení na kříži. To nutně neznamená, že přestaneme mít strach, ale jedině v důvěrném spojení s Otcem skrze Ježíše najdeme sílu tomu strachu čelit.

Abychom ale v tom všem Bohu důvěřovali, potřebujeme udělat zkušenost s touto jeho zachraňující mocí. To někdy obnáší jasně pojmenovat a vyznat hřích, který nás ovládá. Na to navazuje upřímná vroucí modlitba plná pokorného přiznání, že záchranu a vnitřní uzdravení opravdu moc potřebujeme.

o. Josef