Promluva z 23. neděle v mezidobí

O napomínání aneb nedlužit si nic, než lásku

Řím 13,8-10; Mt 18,15-20

Dnes jsme slyšeli důležitá slova o napomínání. Pokud jsme svědky toho, že náš bližní se něčím proviní, Ježíš říká, abychom šli a pokárali ho mezi čtyřma očima. Jak to ale vypadá v praxi? Často je vidět, jak si na nějakého takového provinilce mnozí ukazují prstem, postěžují si mezi sebou, pořádně ho properou, ale do očí mu výtku nikdo neřekne. Nebo naopak, když už někdo jde a vytmaví mu to na rovinu, tak třeba tak ponižujícím způsobem, aby to slyšelo co nejvíc lidí.

Ono je totiž velmi snadné reagovat na provinění druhých lidí takovým způsobem, který jim ubližuje. Ježíš nás však učí, že správná reakce je jen taková, která je vůči provinilci projevem bratrské lásky a chce pro něj jenom dobro. Není proto možné zapomenout na jiné místo v evangeliu, kdy Ježíš nazývá pokrytcem toho, kdo vidí třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nevidí.

Takže na jedené straně je důležité umět napomenout bratra, který hřeší, ale na druhou stranu je nutné uvědomit si, za jakých podmínek je k tomu člověk oprávněn, aby někoho napomínal. Hlavní podmínkou tedy je, aby člověk provinilce neodsuzoval, ale aby měl pouze snahu ukázat mu cestu k nápravě.

Takový postoj není ovšem vůbec jednoduchý. Když mi na někom záleží, mohu mít při napomínání strach z příkré reakce, z odmítnutí a nepochopení, z toho, že se mi ten dotyčný pak začne vyhýbat a nebo, že se mi třeba i vysměje. Prostě i když nám skutečně jde o dobro toho druhého, nejtěžší je, aby to ten druhý při napomínání poznal. Právě obava, že tohle ten druhý nepochopí, nás snadno odradí od toho, abychom mu chybu vytkli. Proto je napomínání oprávněné jen tehdy, je-li projevem takové bratrské lásky, která se nebojí pravdy. A pokud se nemáme bát pravdy, nemůžeme se bát ani reakcí těch, kteří mají momentálně třeba pojem o pravdě nějak zkreslený a podle toho i jednají.

A pak také musíme umět rozlišit, že ne každý věřící může mít zodpovědnost za všechny problémy, o kterých se doví. Jsou v církvi případy, do kterých se může vložit téměř kdokoliv a nebo jiné, které jsou záležitostí jen papeže. Ten má největší odpovědnost za to, co se děje v církvi a proto je přímo povinen reagovat na ty největší problémy v církvi.

Jakkoliv vstřícný postoj k provinilci nemůže obcházet evangelium a musíme se umět vyrovnat i s tím, že také někoho ztratíme, když budeme věrni Kristovu učení. K tomu ale patří i ochota trpělivě čekat na možnost, že ten, kdo se takovým způsobem vzepřel, nakonec najde cestu zpět. Pak se bratrská láska může projevit milosrdným přijetí toho, jehož vzdor se nakonec změní. Všechno je to tedy závislé na tom, nakolik sami usilujeme o takovou bratrskou lásku, k jaké nás vybízí v dnešním druhém čtení apoštol Pavel. On říká, že nemáme být nikomu nic dlužni, jen vzájemnou lásku

Zaujala mě právě ta slova: nedlužit si nic, jen lásku. Někdo by mohl uvažovat i opačně. Nebylo by lépe, kdybychom si projevovali lásku takovou měrou, že by ani nemohlo být řeči o nějakém dluhu lásky. Kdyby si však někdo myslel, že má své bližní tolik rád, že už jim žádnou lásku nedluží, byla by to obyčejná pýcha. Pro rozvíjení našich vzájemných vztahů je nesmírně důležité právě to vědomí, že nejsme schopni prokazovat bližním dostatek lásky a že jim tedy lásku stále dlužíme.

My máme někdy pokušení být dobří k druhým jen do takové míry, do jaké si to zaslouží. Naším vzorem však musí být Ježíšova láska, ovšem kdyby on čekal se svou obětí na kříži, až si aspoň někdo jeho lásku zaslouží, dodnes bychom nebyli vykoupeni. Bohu na nás záleží ne proto, že si jeho zájem zasloužíme, ale prostě proto, že existujeme, že tu jsme. Podobně by se měl utvářet i náš postoj k bližním. Máme se snažit mít zájem o druhého nejen tehdy, když vzbudí naše sympatie, ale už proto, že se objeví v naší blízkosti.

Jestliže jako křesťané chápeme a přijímáme tuto Boží lásku, jestli z ní umíme čerpat, pak je také naším posláním tuto lásku předávat a dělit se o ni s druhými. Pochopitelně, že prokazovat dobro bez nároku na odměnu či ocenění a to komukoliv, kdo to potřebuje, toho je člověk schopen jen v síle Ježíšovy lásky. Takovouto lásku si tedy skutečně všichni dlužíme. A když nám sv. Pavel připomíná, že máme být takovými dlužníky, znamená to pokorně přijmout, že to skutečně jsou naše dluhy. Máme přijmout, že v lásce k bližním nikdy nejsme hotovi, že máme stále co zlepšovat.

Míra a ochota naší lásky je však závislá na tom, nakolik sami vnímáme projevy Boží lásky k nám. Čím více je člověk v důvěrnějším spojení s Bohem, tím více objevuje jeho dobrotu a lásku. To je pak zdrojem bratrské lásky mezi křesťany.

otec Josef