Promluva z 22. neděle v mezidobí

Zákony Boží a zákony světa

Dt 4, 1 – 8; Mk 7, 1 – 23

V prvním čtení jsme slyšeli Mojžíšova slova o tom, že lid, který zachovává a plní přikázání Boží, bude v očích národů moudrý a rozumný. A je docela zřejmé, že například státní zákony, které vznikaly v křesťanských zemích na základě biblických zásad, v mnohém předčily zákony pohanské. Tyto zákony měly velký vliv na celý civilizovaný svět. Jenže doba se mění a dnešní pokrokový svět nechce respektovat, co je z pohledu Božích zákonů moudré a rozumné. Církevní zákony se tím pádem někdy dostávají do příkrého rozporu se zákony světskými.

Dnes se za pokrok často považuje to, co dává prostor různým projevům lidské svévole. Mezi tím vším, na co má mít člověk právo, je stále více věcí, které jsou z pohledu Božího zákona špatné. Myslím, že to, z čeho pramení taková mentalita, dobře vystihl o. Marek Vácha ve své knize Nevyžádané rady mládeži. On píše:

Začalo to tím, že jsme přestali brát vážně pevnou vůli a pak ji cestou tiše odhodili. Že jsme vzali vážně myšlenku, že by život měl být především příjem­ný a zábavný. Žádné kopce a pot, žádné sebepřemáháni, žádná zima v bivacích; když už hory, tak pěkně v lanovce, vyhřátá horská chata s wellness a teplá večeře podle jídelního lístku s odpovídajícím vínem. Žádné posty, žádné odříkání si něčeho, vždyť žijeme jenom jednou, tak ať máme, co chceme, co tělo žádá, a ať to máme pěkně všechno pohromadě a ať jsou Vánoce kaž­dý den, jak hezky říká reklama. Už jen ztučnělá těla u monitorů prožívají příběhy odvážných superhrdinů, protože na to, aby se chlapci zvedli, natré­novali vlastní svaly a žili svoje příběhy, už nemají, to už je moc práce, a venku taky občas prší. Takže postačí filmy nebo virtuální střílečky. Už nemáš sílu být tím, kým bys chtěl být, a nebýt tím, kým nechceš být.

Krom toho, z lásky jsme udělali boha, o lásce jsme řekli, že je to ta nej­posvátnější věc, trumfové eso, které přebije vše a stojí za to ji následovat kamkoli, když přijde. Takže když se zamiluji, tak musím následovat hlas srdce, ať už mě zavede třeba na kraj světa, jak romantické; a to, že mám už doma tři děti a jejich maminku, není podstatné. Jdu přece za hlasem svého srdce, následuji lásku, a to je jis­tě hodno obdivu a vzdychání v sále.

Takto přijde láska, která ti dělá dobře, jako ti dělá dobře jídlo a filmy, a nepochopíš, že láska je sebezápor, dávání, boj, naslouchání, ustavičná pozor­nost a sebeobětování. Až na dřeň, až do krve, až do posledního ato­mu těla. Ale o tomhle jsi u monitoru nikdy nepřemýšlel.

Dřív jsme rozvod považovali za životní pád, za těž­ký životní kotrmelec a měli jsme za to, že rozvodem hodně utrpí děti. S velikou bolestí, pocitem vlastního selhání, po mno­ha pokusech o nápravu a přes dlouhodobou snahu na obou stranách to už nějak nešlo sešít dohro­mady. Občas se tak stalo, ale s vědomím, že přišlo něco nešťastného.

Dnes ne, dnes jsme se přestali stydět a přesta­li jsme říkat, že rozvod je něco špatného, třeba pro ty děti. Dnes už nejsme hříšníci. Dnes říkáme, že rozvod a nový vztah je něco normálního a přirozeného, dětem to nikdy neškodilo, a není zač se stydět. Tolik citace Marka Váchy.

V tomto směru pozoruji, jak se lidé snadno vymluví, že taková je doba a oni sami za nic nemohou. Jenomže dnešní úryvek z evangelia mluví jinak. Pán Ježíš říká, že člověka neposkvrňuje to, co do něj vchází zvenčí, ale to, co vychází z jeho nitra. Takže se nemůžeme vymlouvat na všechno to, co je kolem nás, ale máme přijmout zodpovědnost za to, co je v nás samotných.

To rozvíjí také Ježíšova slova: „Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mě.“ Být člověkem víry v Krista proto obnáší nepodléhat tendencím a vlivům světa, ve kterém žijeme. Ale to je možné jen tehdy, když naše srdce bude patřit Kristu a když u něj najdeme sílu, abychom všem těm zavádějícím vlivům nepodléhali.

otec Josef