Promluva z 21. neděle v mezidobí

Brány pekelné církve nepřemohou

Mt 16, 13 – 20

V dnešním evangeliu dnes mimo jiné slyšíme, jak Pán Ježíš říká Šimonu Petrovi: „Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou.“ Tento příslib je velmi důležitý zejména pro všechny křesťany, kteří se ocitají v nějaké téměř bezvýchodné situaci a mohou mít pocit, že zlo je silnější než dobro. K tomuto tématu kdysi spisovatel Graham Greene napsal fiktivní příběh, odehrávající se někdy v budoucnosti. Celý svět je ovládán pouze jedinou stranou a v čele této strany stojí mocný Vůdce. Jeho vládě se podařilo víru v Krista potlačit a zničit. Biskupové a kněží byli popraveni, církev už neexistuje, Řím už dávno přestal být křesťanský. Přežil pouze papež, kterého vůdce nechává na svobodě, aby si užíval jeho bezmocnost.

Papež je starý muž, který bloudí bez cíle sem a tam. Je to unavený stařec, skleslý, nenápadný, v nepromokavém plášti a s malým kufříčkem v ruce. Na jedné straně ho neustále provází naděje, že víra ještě žije, na straně druhé ale čím dál tím víc cítí obavu, že to, o čem kdysi učil, že je to věčné, možná zemře spolu s ním. Pohyb papeže je samozřejmě pečlivě monitorován a Vůdce se jednoho dne rozhodne, že tuto hru skončí. On sám prstem na spoušti revolveru učiní konec celému tomu křesťanskému mýtu a nadobro vyhladí církev z povrchu země.

Svatý otec byl zajat a doveden policií až do tajné vůdcovy pracovny. Tam mu Vůdce oznámil, že za několik minut zemře. Poslední křesťan, poslední člověk na světě, který měl
ještě víru. Potom si vzal Vůdce revolver. Dovolil papeži, aby se ještě pomodlil. Ze zbraně vyšla smrtící rána, která ukončila papežův život. Řekli bychom si, že to je konec. Zanikla církev, skončila víra na této zemi. Ale příběh Grahama Greena nekončí: V tom okamžiku, kdy Vůdce mačkal spoušť, mu proběhla hlavou jedna myšlenka: „A nemůže být to, v co ten člověk věřil, přece jen pravda?” To mu začalo vrtat hlavou, chtěl o tom vědět víc a nakonec byl na světě opět nový křesťan. Někdo, kdo byl největším nepřítelem církve, převzal štafetový kolík víry.

Autor tohoto příběhu tím chce říct jednu
věc. Mocnosti pekelné církev nepřemohou. Není to věc lidí, jestli na světě existuje víra v Krista, ale věc Boží. Vždyť Pán to slíbil, a Bůh přece své slovo plní! Dějiny církve v mnoha případech potvrzují, jak se díky Božímu působení stali z nepřátel církve horliví křesťané a šiřitelé víry počínaje apoštolem Pavlem.

Na jednu stranu tedy máme příslib, že mocnosti zla církev nepřemohou, jenže to neznamená, že v ní nebudou vůbec působit. Dobře víme, co všechno v dějinách církev poskvrnilo a co ji poskvrňuje i dnes. To je důvod, proč se najde řada lidí, kteří se sice považují za věřící, ale nenašli důvod, proč by měli patřit do nějaké církve a chodit do kostela. Někdy se takoví lidé ptají, jestli ti, kteří chodí do kostela, jsou opravdu lepšími lidmi než ostatní. Takže to je otázka pro nás všechny tady.

Oni se totiž třeba ptají, jak to, že znají lidi, kteří si zakládají na pravidelném chození do kostela a přitom druhé pomlouvají, kde můžou. Vedou neústupné spory se sousedy atd. Z toho všeho pak lidem mimo církev vyplývá, že stačí věřit si v Boha tak nějak po svém, snažit se o slušný život a pak na tom po stránce mravní úrovně může být člověk lépe než mnozí, co do kostela chodí.

Pochopitelně, že to může být pravda, a to nás vede k otázce, co je z naší strany nutné, aby to tak nebylo. Nejde sice o to, abychom se cítili lepšími lidmi, než jsou ostatní. Jde ale o naši víru a přesvědčení, že Bůh nás může činit lepšími, než jsme a že proto nám stojí zato patřit do církve a chodit do kostela. Proto je pro nás důležité považovat Ježíše hlavně za Spasitele, který má moc měnit náš život. A jestli tu v kostele někdo nehledá spásu a proměnu svého života, pak je tu docela zbytečně. Kvůli takovým lidem se pak pochopitelně ostatní diví, jaký to má význam chodit do kostela.

Kdo je tedy na tom lépe? Ten, kdo se upřímně snaží o dobrý život nezávisle na církvi a na Kristu jako Spasiteli, anebo ten kdo sice poctivě chodí do kostela, ale přitom se to do jeho života nijak zvlášť nepromítá? Jenže na odpověď nestačí říct, že někdo je na tom líp a někdo hůř. Rozhodující je, nakolik člověk využije duchovní bohatství, které má právě k dispozici. Věřím, že v katolické církvi máme přístup k celému bohatství, které nám Ježíš svěřil, kdežto lidé mimo církev mají přístup k němu velmi omezený.

Toho se také týká dnešní evangelium. Právě apoštolu Petrovi jako zástupci Krista na zemi byly svěřeny klíče nebeského království. Spolu s ním všichni apoštolové a jejich nástupci v církvi biskupové dostali moc zprostředkovat lidem na zemi vše, co člověku prospěje na cestě ke spáse. Díky tomu máme jedině v církvi a skrze ni možnost čerpat v plné míře z duchovních darů potřebných pro náš život.

Z tohoto pohledu mají věřící mimo církev ohledně duchovního života dost omezené možnosti. Když ale z toho mála využijí maximum, co jde, mohou na tom být mnohem lépe než katolík, který třeba přijde každou neděli do kostela, má přístup k neporovnatelně většímu duchovnímu pokladu, ale přitom si z toho bohatství nic neodnese. Nejlépe na tom tedy je ten, kdo dokáže plně čerpat z Bohem nabízených darů a milostí a využije k tomu všechny možnosti, které má. Pak se taky může vliv Božího ducha promítnout do kvality mezilidských vztahu, projevit se životní radostí a pokojem a v prokazování dobra a lásky.

otec Josef