Promluva z 21. neděle v mezidobí

23. 8. 2021

Pouť k sv. Antonínkovi

Jan 6, 60 – 69

V evangeliu jsme četli o tom, jak někteří učedníci reagovali na Ježíšova slova, když mluvil o sobě jako o pokrmu života věčného. Mnozí tehdy řekli: „To je tvrdá řeč, kdo to má poslouchat.“ Když jim totiž Ježíš řekl, že mají jíst jeho tělo a pít jeho krev, aby mohli mít život věčný, není divu, že pro ně byla taková představa pohoršením. A je docela pochopitelné, že si vůbec nedovedli představit, jak by bylo možné jíst Ježíšovo tělo a pít jeho krev. Co bychom si my pomysleli o někom, kdo za námi přijde, abychom snědli jeho tělo a vypili jeho krev? Proto ho také tehdy někteří učedníci opustili. Bylo to pro ně zcela nepochopitelné, takže nebyli schopni podívat se na věc tak, jako Petr. Když se Ježíš i svých dvanácti zeptal, jestli také chtějí odejít, tento apoštol řekl: „Pane, ke komu bychom šli. Ty máš slova života věčného.“

Myslím si, že Petr nebyl z té Ježíšovy řeči o nic chytřejší než ti, co odešli. Ale on už věřil, že těm slovům jednou bude moci porozumět, že je možné Ježíšovi důvěřovat, i když mu zrovna nerozumíme. Tady vidíme, jaký je důležitý postoj při hledání pravdy. Když je pro nás někdy něco obtížné přijmout, nemáme se tím nechat odradit. Když je pro nás něco nepředstavitelného a nepochopitelného ohledně života s Bohem a v církvi, je dobré stále být otevřený a připravený, že vysvětlení může být úplně jiné než jak to na nás působí. Apoštolové až při poslední večeři mohli pochopit, jak to Ježíš myslel, když jim dal své tělo pod podobou chleba a krev pod podobou vína.

Myslím, že tak, jako učedníkům, kteří od Ježíše odešli, protože jim vadila jeho řeč, i dnes může mnoha lidem vadit řada věcí, které slyšeli o Bohu a o víře. Mnoha lidem vadí, že by měli věřit něčemu, na co si nemohou sáhnout a co nemohou vidět. Pro lidskou pýchu je zase těžké přijmout, že se za naše hříchy musel Ježíš nechat ukřižovat. Mnozí lidé nechtějí přijmout, že jejich hřích je něco tak závažného, aby kvůli tomu měli dělat nějaké pokání.

Ve skutečnosti ale to, co se někomu jeví jako tvrdá řeč, jako něco těžko stravitelného nebo pochopitelného, má vést k velkému Božímu obdarování. Apoštolové, kteří důvěřovali svému Pánu, že On má slova věčného života, pak od něj mohli dostat mimořádně vzácný dar. Při poslední večeři mohli Tělo a Krev Kristovy přijmout jako skutečný pokrm života věčného. A navíc dostali pověření, že ve svátosti eucharistie mohou tento pokrm zprostředkovat všem dalším věřícím.

Pro někoho je zase těžké věřit slovům o Kristu jako Božím Synu a o jeho zmrtvýchvstání. Ale jedině přijetí těchto slov za své nám otevírá cestu k tomu největšímu daru, kterým je naše spása. My sice máme přístup k Bohu a dar spásy zcela zdarma, ale cesta k tomu obnáší uvěřit věcem, kterým ani neumíme zcela porozumět.

A i když člověk přijme tyto základní věci víry, můžeme mít potíž s přijetím třeba toho, jak církev vysvětluje některé přikázání, nebo k čemu jinému nás evangelium vybízí. Pokud se ale kvůli obtížnosti ohledně přijetí stavíme k takovému slovu odmítavě, uzavíráme si cestu k nějakému obdarování, které nám Bůh chce dát. Co je totiž pro kojence tuhá a nestravitelná strava, v dospělosti se to pro něj stává vydatným pokrmem. Podobně je to i duchovním životě. To, co je pro nás nestravitelné, nemáme odmítat, ale díky postupnému zrání dospět k tomu, aby nás to jednou mohlo rovněž posilovat a být pro nás velkým obdarováním.

K tomu u je ale nezbytná důvěra, že náš Pán to s námi myslí vždycky a za všech okolností dobře, i když tomu zrovna moc nerozumíme. Někdy nerozumíme, proč se nám něco přihodí, ale když důvěřujeme Kristu a věrně se ho držíme, můžeme pak v nějaké té obtíži poznat, jak se o nás Bůh stará nebo k jakému zdroji požehnání nás tím přivede.

Pro různé oblasti v tom směru je také velmi užitečná přímluva svatých. Dnešní pouť vede naši pozornost ke sv. Antonínovi, který je přímluvcem všech, kteří hledají ztracené věci. Takového svatého já velmi moc potřebuji, protože s přibývajícím věkem se stávám stále větším mistrem ve schopnosti odložit věci někam, kde mě pak vůbec nenapadne je hledat. Takže se na sv. Antonína obracím velmi často. No a v tomto týdnu jsem zjistil, že v mém případě už se tento světec stará o nalezení ztracených věcích ještě dřív, než ho stačím poprosit o pomoc, protože ví, že bych ho tím stejně zaměstnal.

S několika kněžími jsme byli v Plzni a odtud jsme se jeli podívat do Klatov. Když jsem pak nasedal na parkovišti do auta, vyklouzl mi při dosednutí na sedadlo mobil z kapsy a vypadl z auta. Až v Plzni jsem zjistil, že ho nemám. Moje první reakce ale nebyla poprosit sv. Antonína o pomoc. Nejprve mě druhý kněz prozvonil, abychom zjistili, jestli mobil není někde pod sedadlem. A v tom okamžiku se ukázalo, že mobil je na světě. Při prozvonění totiž volání zvedl příslušník městské policie v Klatovech s tím, že nějaký poctivý nálezce už mobil odevzdal na jejich služebnu.

Někdo by to považoval za náhodu, ale já věřím, jak se o nás Pán stará v tom všem, co my někdy nezvládáme a že v tom směru má taky bezva pomocníky, jako je sv. Antonín. A aby toho nebylo málo, tak se postaral i o to, že jsem měl ještě ten večer mobil zpět u sebe. Nejdřív jsme se domlouvali, že do Klatov budeme muset znovu zajet. Pak jsme zjišťovali, proč ještě z Klatov nedorazilo druhé auto naší kněžské výpravy. Po zavolání jsme zjistili, že oni zůstali v Klatovech v restauraci na večeři, takže mohli mobil hned vyzvednout.

Takže kdyby se nám někdy neděli nepříjemné věci, ani bychom nemohli mít zkušenosti s tím, jak se o nás Pán stará. Kdo ale od něj pomoc s důvěrou neočekává, tomu se Ježíš vnucovat nebude. Proto je třeba, abychom se nenechali odradit tím, že hned nerozumíme všemu, co se děje, co se od nás požaduje nebo tím, že od nás Bůh chce něco těžkého. Když se totiž nenecháme zmást a odradit, pak můžeme zakusit, jak Bůh jedná v našich životech, jak se o nás stará a jak velmi od něj můžeme být obdarováni.

o. Josef

Zpět na titulní stránku