Promluva z 21. neděle v mezidobí

Proč nás Bůh trestá?

Žid 12, 5 – 13

Dnes bych se rád věnoval 2. čtení z listu Židů. Tento úryvek se totiž hodně týká tehdejších pronásledovaných křesťanů. Je přirozené, že situace ohrožení, do které se lidé dostali přijetím křesťanské víry, se mnohým vůbec nezamlouvala. Proto se autor listu snaží vést tyto věřící k jinému pohledu na věc. Útrapy spojené s pronásledováním není třeba vidět jen negativně, ale je v nich možno vidět i prostředek, který si Bůh používá k růstu opravdovosti křesťanské víry.

Proto je tu utrpení pro víru popisováno jako výchovné prostředky v Boží ruce. Každá správná výchova má za cíl zralou osobnost. Četli jsem, že Pán trestá toho, koho má rád, a šlehá každého, koho uznává za svého syna. Tohle sice nezní moc populárně, ale je to prostě tak, že ten, kdo chce vychovávat skutečně s láskou, musí umět být někdy i přísný.

V souvislosti s tímto tématem jsem si vzpomněl na jednu debatu, kde byla řeč o tom, zda Bůh používá tresty, nebo se sami lidé vytrestají tím, když dělají něco špatného. Jedna paní obhajovala názor, že Bůh, když nás miluje, tak pouze odpouští, ale netrestá.

Na základě jak bible, tak i životních zkušeností je však zřejmé, že takový názor nelze obhájit. Problém je spíš v tom, co si ta dáma pod pojmem trest představovala. Naše lidské chápání trestu je často velmi odlišné od pojetí biblického. V tom slově potrestat máme tendenci vidět, že to zlo, které někdo způsobil, je mu třeba oplatit. Je to přání, aby provinilce postihlo stejné zlo, aby sám zakusil, co způsobil. To však není trest, ale spíš pomsta. Je jisté, že s takto chápaným trestáním Bůh opravdu nemá nic společného, protože on přeje každému jen dobro.

Pokud Bůh dopouští na někoho trest, tak ze zcela jiného důvodu a ten důvod je v listě Židům řečený zcela jasně. Jemu na nás nesmírně záleží, a jestli má být nějaký hříšník potrestán, tak jedině z toho důvodu, aby to napomohlo jeho nápravě a k nalezení spásy.

Někdy můžeme slyšet hlasy, proč Bůh něco neudělá s nějakými velkými zločinci a nepotrestá je. Bůh však dopouští trest na toho, o kom ví, že mu to pomůže ke spáse. Kdo by si z potrestání nyní na zemi nic nedělal, na toho pak přirozeně čeká až trest věčný. Dokonce jsem jednou četl článek o křesťanském zdůvodnění trestu smrti. Autor hájil možnost i takového rozsudku právě s tím odůvodněním, že některé nenapravitelné zločince může přivést k obrácení a pokání až trest smrti.

Typickým příkladem je velitel koncentračního tábora v Osvětimi, Rudolf Hess.  Díky tomu, že tento muž byl zatčen, vězněn a odsouzen k smrti, on ve vazbě uvěřil a obrátil se. Díky službě řeholních bratrů, kteří do věznice docházeli, své odsouzení přijal s upřímným pokáním. Takto mohl zemřít smířen s Bohem a být zachráněn pro věčnost. Je to názorná ukázka velikého Božího milosrdenství, když ani člověku, který velel masovému zabíjení, není uzavřena cesta ke spáse.

Rány a tresty, které dopouští Bůh, nejsou tedy projevem jeho hněvu, ale jeho péče. I když není nic lehkého projít tak náročnou výchovou, pro život to přináší důležité hodnoty. Člověk, který prochází náročnými zkouškami a nevyhýbá se jim, duchovně i svým charakterem velmi vyroste.

List Židům nám připomíná, že právě liknavostí se můžeme připravit o mnohé Boží milosti. Jakákoliv polovičatost škodí člověku samotnému. Je jasné, že pohodlné a snadné křesťanství tomu jen nahrává. Buďme proto připraveni, že budou přicházet mnohé obtížné chvíle, které si však Bůh může použít k našemu vlastnímu růstu.

Například po nějaké mimořádné pohromě nutně vyvstává u lidí otázka, proč Bůh něco takového dopustí, nebo zda jde o trest Boží. V bibli je však Bůh představen nejen jako někdo, kdo dopouští na svět pohromy, ale především jako ten, kdo nabízí člověku záchranu. Jde jenom o to, aby člověk pochopil, že záchranu potřebuje. Nejrůznější životní zkoušky, pohromy nebo katastrofy nejspíš ukazují, že lidstvo bez Boha, bez hledání pravdy a dobra směřuje k záhubě, ale přes všechno to obtížné lze najít východisko, když člověk naslouchá Bohu a nechá se jím v životě vést.

Nejde tedy o to, že by Bůh, když dopouští zlo, nespravedlnost nebo katastrofy, sesílal na lidi trest za jejich hříchy. Jemu nejde o potrestání, ale o obrácení člověka od pomíjivých hodnot k věčným. A někdy až v okamžiku, kdy člověk ztrácí pozemské hodnoty, je schopen obrátit se k Bohu. Každopádně lepším řešením je nečekat, až přijde nějaká pohroma. Zajímat se o Boha, až když hrozí katastrofa, to je už to nejposlednější řešení. My máme možnost svým životem ukazovat, že jsme už dávno zachráněni od jakýchkoliv útoků zla a že žádná pohroma a katastrofa nás nemůže ohrozit na cestě ke spáse. Jestliže jsme už jednou přijali za svou Ježíšovu oběť a patříme mezi vykoupené, dostali jsme se na cestu, která je cestou vítězství nad jakoukoliv formou zla i nad záhubou.

otec Josef