Promluva z 20. neděle v mezidobí

Jak si Bůh vybírá, koho uzdraví?

Mt 15, 21 – 28

Při četbě dnešního evangelia může mnohé lidi napadnout, jak je možné, že Pán Ježíš se nejdřív staví ke kananejské ženě tak odmítavě. Nepřišel přece na svět kvůli spáse všech lidí? Jak může říct:  „Jsem poslán jen k ztraceným ovcím domu izraelského.“ Vždyť na jiných místech evangelia najdeme příklady o tom, jak bychom neměli dělat rozdíly v tom, koho považovat za své bližní.

Jenže Pán Ježíš ví lépe než my, kdy je jakým způsobem vhodné přistupovat k určitému člověku. V tomto případě prostě k této ženě přistupuje v takovém duchu, jaký tehdy byl zažitý. Židé jako Bohem vyvolený národ se pohanských národů stranili a byli přesvědčení, že nějakým užším kontaktem s nimi by se dokonce poskvrnili. Pán Ježíš v té situaci tedy využívá právě to, jaká atmosféra byla tehdy mezi židy a pohany obvyklá. On sice přišel i kvůli tomu, aby se lidé naučili nedělat rozdíly v přístupu k ostatním, ale v tomto konkrétním případě respektuje, jaká je realita. Jenže on si tu realitu, která nebyla v pořádku, chce nakonec použít ve prospěch té kananejské ženy.

On musel vědět, že se ta žena nenechá odradit jeho strohým přístupem a že když se na Ježíše obracela jako na člena židovského národa, musela počítat s takovou reakcí. Ona pak velmi pokorně odpovídá, že i psíci se živí kousky ze stolů svých pánů. Právě toho mohl Ježíš využít, aby tuto ženu před všemi přítomnými židy pochválil za její velkou víru. Tím mohl všem ukázat, že Boží milost nepůsobí podle toho, jestli někdo patří k vyvolenému národu, ale podle velikosti pokory a víry. Díky tomu mohla dcera té ženy být zbavena posedlosti a uzdravena.

Dnes už dobře víme, že Pán Ježíš nikomu nestraní a že zázračným způsobem může uzdravovat kdekoliv na světě. Ze všech staletí křesťanské doby máme doloženo, jak uzdravující milost Boží působí napříč všemi zeměmi a kulturami. Poslední takové svědectví o uzdravení máme z toho měsíce ze Světového setkání mládeže v Lisabonu.

Jde o zkušenost španělské šestnáctileté dívky jménem Jimena. Ta již dva a půl roku trpěla ztrátou zraku kvůli krátkozrakosti, která ji způsobila 95% slepotu. Proto byla nucena učit se Braillovo písmo. Se skupinou dalších mladých věřících cestovala na světové setkání do Lisabonu z Madridu. V předchozích dnech zorganizovali příbuzní a známí této dívky modlitební novénu k Panně Marii Sněžné, jejíž svátek připadá na 5. srpna. Modlili se právě s tím úmyslem, aby se jí zrak zlepšil.

Součástí programu pak byla i návštěva Fatimy. Ráno 5. srpna, kdy se Svatý otec modlil růženec ve Fatimě, obdržela Jimena „velký dar od Panny Marie“, jak to sama popisuje. Jako dosud, i ten den viděla stále velmi špatně, tedy skoro vůbec. Pak šla společně s přáteli na mši svatou a po přijetí eucharistie začala plakat. K tomu sama říká: „Byl to poslední den novény a já jsem chtěla být uzdravena a velmi jsem prosila Boha, aby mě uzdravil. Když jsem otevřela oči, viděla jsem najednou zcela dokonale. Viděla jsem oltář, svatostánek, byly tam moje kamarádky, viděla jsem je perfektně.“

Jimena je přesvědčena, že za své uzdravení vděčí Bohu a přímluvě Panny Marie. Na závěr Světových dnů mládeže to barcelonský arcibiskup Omella označil jako možný zázrak a Boží milost. Dále uvedl, že se s Jimenou spojil prostřednictvím videohovoru, aby mu vysvětlila, co se stalo. Potvrdil, jak velmi byla dívka nadšená z toho, že jí Bůh dal uzdravení zraku. Také upozornil, že zdravotní stav dívky budou muset nyní posoudit lékaři, tedy zda existovala možnost, že se její slepota dala vyléčit, nebo ne. Každopádně je jisté, že neviděla a teď vidí. Kardinál Omella také dodal, že ho zasáhla i další svědectví mladých lidí ze Světových dnů mládeže, protože některým z nich se podle něj vrátil „vnitřní zrak“. To, že někdo prohlédne a začne ve svém životě vidět sílu Boží milosti, to je mnohem důležitější zázrak, než fyzické uzdravení zraku. Každopádně, když Bůh chce, může na základě víry a modliteb uzdravit kohokoliv kdekoliv na světě. Nejenom ve Fatimě, ale třeba i zde.

Někomu k dosažení věčného cíle může pomoci i fyzické uzdravení zde na zemi. Pro jiného ale může být vážná nemoc důvodem, aby se na tento cíl života mnohem důkladněji připravil. V každém případě je dobré bez nějakých rozpaků se modlit za naše nemocné, aby byli uzdravení, zvlášť pokud jsou vážně nemocní. Víme, že Bůh neuzdraví každého, za koho se budeme modlit, ale pokud by lidé neměli víru a nemodlili se, pak by Bůh zřejmě neuzdravil nikoho.

otec Josef